Dítě s velkými problémy…

— «Proč chcete dítě s takovými problémy?» — zeptala se ředitelka dětského domova, přísně pohlížeje na ženu v kabátě. — «Máme tu zdravé děti, chytré, nadějné. A tahle… narodila se s diagnózou. Proč si komplikovat život?»

Marie neuhnula pohledem.
— «Je to člověk. Je to dítě. A je mi jedno, co je napsané ve vašem papíru. Přišla jsem pro ni».

Ředitelka se ušklíbla, zavrtěla hlavou, jako by chtěla říct: «Dobrá, to je vaše věc», a mávla rukou. Za hodinu měla Marie na rukou hubenou čtyřletou holčičku. Jmenovala se Viktorie. Skoro nemluvila, dívala se zpod obočí a tiskla k hrudi starého plyšového zajíce.

— «Viktorie, teď jsem tvoje máma. Půjdeme domů».

Holčička neodpověděla. Jen pevněji stiskla hračku.

První roky byly těžké. Viktorie se hned nenaučila objímat. Nechápala, proč jí Marie každý den čte knihy, hladí jí po hlavě, líbá ji na tvář. Někdy se schovávala pod stůl, zakrývala si uši a šeptala něco nesrozumitelného.

— «Marijo, možná děláš chybu? Sama si ničíš život. Proč tohle potřebuješ?» — říkaly kamarádky.

První roky byly skutečně zkouškou. Viktorie se neusmívala. Když ji Marie vzala do náruče, tělo dívenky ztuhlo, jako by ji držela proti její vůli. Lékaři říkali: «Má vývojové zpoždění. Možná nikdy nedohoní své vrstevníky».

Ale Marie tvrdohlavě věřila. Každé ráno si sedla vedle dcerky a snažila se začít konverzaci:
— «Podívej, to je slunce. Je teplé».

Viktorie odvrátila zrak.
Neznala, co je to teplo. V dětském domově vychovatelky vykonávaly svou práci formálně: nakrmit, obléct, uložit. Nikdo ji neobjímal, nehladil po hlavě, neříkal: «Jsi moje».

Jednou v zimě, když Marie přišla vyzvednout dceru z logopedického cvičení, učitelka unaveně řekla:
— «Moc to nepokročilo. Neopakuje. Slova se jí zadrhávají».

Marie se usmála:
— «To nevadí. Každá řeka má svůj pramen. Jednou i ona poteče».

A večer, už doma, Marie znovu vytáhla knihu s obrázky. Ukazovala na kresby:
— «Kočka».
Viktorie mlčela.
— «Pes».
Viktorie se odvrátila.
A pak nečekaně zašeptala:
— «Zajíc».

Marie se rozplakala. Bylo to první slovo.

Od toho dne Viktorie začala mluvit — pomalu, těžce, ale jistě. Ve svých pěti letech měla ve slovníku už ne více než dvacet slov. V sedmi letech už tvořila celé věty.

Před nástupem do školy se Marie rozhodla, že dcera půjde do běžné první třídy. Učitelé měli pochybnosti:
— «Je uzavřená, jedinečná. Proč dítě trápit?»

Ale Marie na tom trvala.
Ze začátku Viktorie seděla za lavicí, mlčela, dívala se z okna. Spolužáci se jí smáli, posmívali se jí.

Ve třetí třídě nečekaně začala kreslit. Jednoduché čmáranice se proměnily v obrazy: živé, s ostrými liniemi, jako by se veškerý její vnitřní chaos přelil na papír. Učitelka z uměleckého ateliéru přišla za Marií a řekla:
— «Má talent. Chápete to? Skutečný».

Marie se jenom usmála přes slzy.

Ve 12 letech Viktorie stále zůstávala «zvláštní». Mohla hodiny sedět s barvami, nevnímajíc nic kolem sebe. Přátel měla málo, kromě jedné sousedské holčičky — Angeliky, která věřila, že umělci jsou vždycky trochu «z jiné planety».

Teenageři ve škole byli ještě krutější. Viktorie si schovávala tvář do šály, ale večer si sedala k malířskému stojanu. A na plátnech se objevovaly bouřlivé mořské vlny, černé bouře, a poté — světlý úsvit.

Marie viděla, že to je její způsob mluvení.

Jednou jí dcera přiznala:
— «Mami… někdy mám pocit, že jsem se neměla narodit».

Marie ji pevně objala:
— «Ty jsi mé nejpřesnější «ano». Kdybys nebyla, ani já bych nevěděla, proč žiju».

Tato slova zůstala v srdci Viktorie navždy.

V 15 letech se její kresby dostaly na městskou soutěž. Porota byla překvapená: práce jako by dýchaly. Bylo v nich tolik bolesti a síly najednou, že nikdo nevěřil — že to vytvořila dívka s «problémy».

Viktorie získala první místo.

Ten den poprvé vyšla na pódium pro cenu. Obrovský sál, potlesk. Třásla se, ale v sále, v první řadě, seděla Marie. A Viktorie zvedla pohled — a uviděla, že máma se usmívá.

Poté si jí všimli profesoři z umělecké akademie. Pozvali ji na přípravné kurzy.
— «Máte dceru-geniální», — řekl profesor, když si prohlížel její práce. — «Cítí formu tak, jak ji cítili jen velcí mistři».

Marie jen přikývla. Pro ni Viktorie nebyla «geniální». Byla to její holčička, kterou kdysi nechtěli vzít ani do pěstounské rodiny.

Přijetí na akademii bylo zkouškou. Konkurence byla obrovská, stovky uchazečů. Ale Viktorie uspěla.

První měsíce byly těžké: hluk, noví lidé, neustálé úkoly. Někdy ji to přemáhalo. Uzavírala se na koleji, seděla ve tmě.

Angelika, stále její jediná opravdová kamarádka, ji přicházela vytáhnout ven.
— «Nemusíš se schovávat. Máš uvnitř celý vesmír. Nech ho, ať ho lidé uvidí».

A Viktorie znovu vzala štětec.

Do třetího ročníku začaly být její práce vystavovány na studentských vernisážích. Kritici psali: «Mladá umělkyně, v jejíchž obrazech žije boj světla a tmy».

Marie tiše skladovala všechny výstřižky v albu.

Život nebyl hladký. Byly tu krize, noci, kdy Viktorie nemohla spát, zažila hysterii z přetěžujících zvuků. Stále zůstávala «zvláštní».

Jednou našla Maria svoji dceru ve studiu s krví: dívka si pořezala ruku, protože nezvládala tlak.
— «Mami… já to nezvládám».
— «Zvládneš to. Jsi moje silná».

Marie ji vzala k psychologovi. Dlouhé měsíce terapie pomohly. Viktorie se naučila udržovat rovnováhu, naučila se používat svou bolest jako palivo pro tvorbu.

Ve 23 letech byly její malby vystaveny v hlavní městské galerii. Přišli kritici, sběratelé. Lidé stáli před plátny a plakali.

Jeden novinář napsal: «V jejích obrazech je pravda života. Je to hlas těch, které nikdo neslyší. Hlas, který trhá srdce».

Viktorie se stala známou.

Stála před publikem a najednou se někdo zeptal:
— «Řekněte, jak jste se dostala k umění?».

Viktorie se usmála.
— «Jednou řekla žena v kabátě ředitelce dětského domova: «Přišla jsem pro ni». Od té doby maluji svět jejíma očima. To je moje máma».