Děti trvaly na tom, abych prodala byt a přestěhovala se do domova důchodců. Říkaly, že mi tam bude lépe a bezpečněji. Souhlasila jsem, nechtěla jsem být na obtíž. Ale den před stěhováním se stalo něco, co mě přimělo vše zrušit…

Je mi sedmdesát jedna let a žiji sama po smrti manžela. Byt je třípokojový, v dobré čtvrti, koupili jsme ho s manželem ještě v devadesátých letech. Děti už dávno dospěly, obě mají své rodiny a žijí samostatně.

Poslední rok začaly naléhat na téma domova důchodců. Říkaly, že pro mě je to těžké být sama, že co kdyby se něco stalo a nikdo by se o tom nedozvěděl. Že tam bude profesionální péče, sestry, společnost vrstevníků. A že pro ně to bude větší klid.

Nejprve jsem vzdorovala. Ale oni se tolik obávali, mluvili tak přesvědčivě, že jsem začala přemýšlet — možná to bude opravdu lepší? Nechci být na obtíž dětem, nechci, aby se o mě neustále strachovaly. Souhlasila jsem.

Našli domov důchodců na předměstí, soukromý, s dobrými recenzemi na internetu. Ukázali mi fotografie — světlé pokoje, udržovaná zahrada, krásná jídelna. Vypadalo to slušně. Podepsali jsme smlouvu, stanovili datum stěhování. Byt jsme dali do prodeje a rychle se našel mladý pár kupců.

Začala jsem balit věci, loučit se s bytem, kde jsem žila třicet let. Bylo to těžké, ale přesvědčovala jsem sama sebe, že to musí tak být, že děti vědí lépe.

Den před stěhováním ke mně přišla stará sousedka z horního patra. Byly jsme dobré přítelkyně, pak se přestěhovala k dceři do jiného města. Přijela navštívit staré známé a zastavila se i u mě.

Viděla krabice s věcmi a zeptala se, co se děje. Vysvětlila jsem jí o domově důchodců. Náhle se na mě podívala zvláštně a zeptala se na jméno. Když jsem ho řekla, zbledla.

Ukázalo se, že její blízká přítelkyně žije ve stejném domě už dva roky. A to, co vyprávěla, všechno změnilo. Fotografie, které mi ukazovali, byly reklamní leták, krásná obrázek pro přilákání zákazníků. Realita byla úplně jiná.

Malé pokoje pro tři až čtyři osoby, starý nábytek, žádná osobní prostor. Jídlo chudé, jednotvárné. Personál přetížen prací, často hrubě se chová. Ta zahrada z letáku neexistuje — jen malý dvorek se dvěma lavičkami. Žádná zábava, aktivity, lidé tráví dny sedením před televizí.

A hlavně — za toto si účtují obrovské peníze. Peníze z prodeje mého bytu měly pokrýt první dva roky bydlení. A co potom? Kde bych měla vzít prostředky na pokračování? Přemýšlely o tom děti?

Sousedka řekla, že její přítelkyně lituje každého dne. Dcera ji tam před rokem přivezla, slibovala časté návštěvy. Přijíždí jednou za dva-tři měsíce. Přítelkyně se cítí opuštěná a nepotřebná. Říká, že by raději zůstala ve svém bytě, i když to bylo osamělé a těžké.

Zavolala jsem si do toho domova osobně, požádala jsem o návštěvu před nastěhováním. Odrazovali mě, říkali, že vše je vidět na fotografiích, že není potřeba je obtěžovat. Ale trvala jsem na tom.

Ráno jsem přijela bez ohlášení. To, co jsem viděla, mě šokovalo. Staré oprýskané budovy, olupující se stěny v chodbách, zápach léků a něčeho zatuchlého. Lidé seděli na židlích podél zdí s prázdnými pohledy. Nikdo se neusmíval, nikdo spolu nemluvil.

Pokoje byly malinké, pro čtyři osoby. Postele stály vedle sebe, žádný osobní prostor. V jídelně jsem viděla oběd — vodový vývar a kaši neurčitého vzhledu. To za ty peníze, které by měly platit moje děti?

Obrátila jsem se a odjela. Zavolala jsem dětem a řekla, že nikam nejdu, zůstávám ve svém bytě. Začaly mě přesvědčovat, říkaly, že přeháním, že první dojem je klamavý. Ale byla jsem neústupná.

Pak se ukázalo to hlavní — byt už byl prodán, peníze obdrženy. A část z nich už utratili na své potřeby. Na splátky úvěrů, na opravy. Plánovali zbytek vložit do domova důchodců za mé bydlení a zapomenout na problém.

Ukázalo se, že jim nešlo o moji bezpečnost. Potřebovali peníze z bytu a zbavení se povinnosti o mě se starat.

Nyní si pronajímám malý byt na okraji na ty peníze, které se mi podařilo vrátit. Děti se urazily, skoro nevolají. Ale žiji svůj život, jsem svobodná a necítím se být břemenem, kterého se zbavili.

Jak často my, starší lidé, bezvýhradně důvěřujeme dětem? Věříme, že nám přejí jen to nejlepší? A pak se ukáže, že za tou péčí se skrývá něco úplně jiného.

Prověřujte si všechno sami. Nebuďte ostýchaví klást otázky. Nebojte se, že budete působit nedůvěřivě. Někdy tato nedůvěřivost chrání před obrovskou chybou.

A vy, jste připraveni svěřit svůj život rozhodnutím jiných lidí, i když to jsou vaše děti?