Děti mi nabídly dům se zahradou na stáří… ale to, co jsem slyšela dále, mi zlomilo srdce…

Moje dospělé děti mi navrhly, abych prodala svůj třípokojový byt v centru Prahy a vyměnila ho za malý domek za městem, s tím, že na venkově bude pro mě snazší stáří. Mluvili krásně: čerstvý vzduch, zahrada, klid.

Poslouchala jsem, přikyvovala, ale uvnitř mě všechno bolelo — to nebyl jen byt, to byl náš domov s již zesnulým manželem, kde vyrostly naše děti, kde každá stěna uchovává vzpomínky. Myslela jsem, že je to jen rozhovor, starost, nabídka, ale to, co udělali potom, odhalilo skutečný důvod jejich návštěvy. Když jsem odešla do kuchyně pro čaj, otevřeli notebook a začali probírat makléře, cenu a jak nejlépe „rozdělit peníze“.

Vrátila jsem se a slyšela poslední slova: „Mamin byt — to je naše šance“. V hrudi mi ztuhlo, sotva jsem udržela tác s hrníčky. Mluvili o mně, jako bych už neexistovala. A pak syn pronesl větu, která mi definitivně podrazila nohy…

…«Pokud to všechno zařídíme teď, zbytek rozdělíme na polovinu — to právě stačí na zálohu a opravu», — řekl syn.
Položila jsem tác na stůl a předstírala, že jsem to neslyšela. Čaj vytekl přes okraj, na ubruse se rozšířila teplá loužička. Snacha se naklonila dopředu, rukou zakryla notebook, jako by něco skrývala, a napjatě se usmála:
— Mami, my jsme tu jen zvažovali možnosti. Je to přece pro tebe. Představ si: ticho, zahrada, vzduch. Tam se stáří snáší lépe.

«Lépe pro koho?» — chtěla jsem se zeptat, ale slova jsem spolkla. Posadila jsem se, otřela ubrus ubrouskem. A najednou jsem pod rukama velmi jasně cítila tento stůl, trochu drsný po starém laku, a uvědomila si: mluví o mém životě, jako o něčem, co lze sbalit do krabic a odvést podle dodacího listu.

— A kdy jste to všechno stihli «promyslet»? — zeptala jsem se klidně.
Syn odvrátil pohled:
— Už dávno jsme o tom hovořili. Byt je velký, poplatky jsou drahé. Jsi sama. Takhle to bude pro všechny jednodušší.

«Všechny» — to znělo hlasitěji než ostatní slova. Hovořili o mém domově, jako by to byl kufr bez ucha: těžce se nese a je škoda ho zahodit.
— Chápu, — řekla jsem. — Jednodušší.
Odešla jsem do ložnice. Tam na komodě stála fotografie: já a on, mladí, před oknem tohoto bytu, ještě bez záclon. Právě jsme se nastěhovali, žádný nábytek, žádné peníze — jen skládací stůl, matrace a jedna pánev a hrnec. Smáli jsme se, jedli přímo z hrnce, a bylo to, jako by život teprve začínal.

Vrátila jsem se s fotografií.
— Vidíte? — položila jsem ji vedle jejich notebooku. — To je náš první večer tady. Tvůj otec tehdy řekl: «Domov je tam, kde nás stěny pamatují». Tyto stěny nás pamatují. Každý škrábanec na parapetu od tvých autíček, každou značku růstu na dveřní zárubni. Co s tím chcete udělat? Prodat?

Snacha tiše povzdechla:
— Mami, nezačínej. Nejsme nepřátelé. Nabízíme rozumné řešení.
— Rozumné pro koho? — zeptala jsem se. — Pro vás nebo pro mě?

Syn se zatvrdil:
— Nedramatizuj! Starostlivě se snažíme. Máš vysoký tlak, kolena bolí. Na vesnici je klid. Tam to bude snazší.
— Snazší pro koho? — zopakovala jsem už nahlas. — Pro vás bude snazší vědět, že «byt pracuje», že?

V pokoji najednou nastalo opravdové ticho. V kuchyni cvakla lednička. Snacha tvrdohlavě zkřížila ruce na hrudi, syn se zadíval z okna.
— Takže takhle, — řekla jsem. — Nikam nejdu. A prodávat nic nebudu. Dokud budu žít — tohle je můj domov.

Syn semkl rty.
— Jsi sobec, — vybuchl náhle. — Nabízíme řešení a ty…
— Sobec? — to mi přišlo až směšné. — Jsem sobec, protože nechci vzdát toho, čím jsem žila polovinu života? Protože nechci se přestěhovat tam, kde mě schovají za «ticho a vzduch», a pak budou jezdit jednou měsíčně s taškou jablek?

Snacha vstala, upravila si kabelku:
— Chtěli jsme to nejlíp. Pokud ti tu vyhovuje mrznout v zimě a chodit bez výtahu — dobře. Jen si pak nestěžuj.
Syn prudce zavřel notebook, vstal:
— Přemýšlej ještě. Realitník čeká na odpověď do konce týdne. Cena je dobrá.

Rychle odešli, jako by se báli, že začnu plakat nebo prosit. Zavřela jsem dveře a opřela se dozadu. V předsíni voněly jejich parfémy, cizí, příliš sladké. Přešla jsem do obývacího pokoje, posadila se do křesla a cítila jsem se tak smutně a osaměle.

V noci jsem dlouho nemohla usnout. Seděla jsem v kuchyni, listovala fotoalbem: Vánoce, narozeniny, první třída, prázdniny u moře. Na jedné fotografii syn drží svou rukou mou tvář, pětiletý, vážný. Na zadní straně je napsáno: «Mamin chlapeček». A přemýšlela jsem: kam se to všechno podělo? Kdy se «mamin chlapeček» stal tím, kdo zvažuje «jak rozdělit peníze»?

Ráno zavolal syn. Hlas klidný, obchodní:
— Mami, co jsi rozhodla? Realitník čeká.
— Řekni realitníkovi, že počká ještě tak třicet let, — odpověděla jsem. — Nikam nepůjdu.

Pauza.
— Tak se neurážej, — řekl suše. — Budeme to řešit jinak.
— Řešte jak chcete, — řekla jsem. — Jen si nezapomeňte: domov není čtverečný metr. To je to, co z vás dělá lidi. A pokud to prodáte — nevím, co vám zůstane.

Zavěsila jsem a poprvé po dlouhé době jsem pocítila, že stojím pevně. Přibila jsem hřebíček v chodbě, pověsila na něj malý rámeček s naší první fotografií v tomto bytě. Prostřela jsem stůl novým lněným ubrusem. Zapnula rádio — potichu, abych slyšela poslední zprávy.

Ať je obtížné. Ať je schodiště bez výtahu, a kolena bolí podle počasí. Ale nepodepíšu si svůj exil «do ticha a zahrady», vymyšleného těmi, kdo chtějí pohodlí. Mé stárnutí — mé. A můj domov — můj.

Teď sedím u okna, dívám se na lípu a přemýšlím: možná jsem opravdu tvrdohlavá. Možná děti jednou pochopí. A možná — ne. Ale pamatuji si jeho slova: «Chraň náš domov». A toto slib dodržím, i kdybych za to měla zaplatit osamělostí.

Co byste udělali na mém místě: souhlasili byste s «tichým domem se zahradou» kvůli pohodlí dětí — nebo byste zůstali tam, kde každá stěna zná vaše jméno?