Dědeček nevynechal jediný den na nádražním perónu, v naději, že uvidí svou dceru, která zmizela v dětství

Na hlavním nádraží malého městečka bylo jedno místo, které všichni znali – lavička u třetí koleje, blíž k východu. Každý den ve stejnou hodinu tam sedával starší muž v dlouhém šedém kabátě, s hůlkou vybroušenou jeho dlaněmi. Jmenoval se Paul.

Starousedlíci říkali, že na nádraží chodí už mnoho let. Vždycky sám. Nečekal na konkrétní vlak, nesetkával se s konkrétním pasažérem. Jen tam seděl a pozoroval příjezdy a odjezdy lidí. Občas natáhl ruku, jako by chtěl někoho zastavit, ale hned nato odklonil pohled. Zdálo se, že na něco vzpomíná nebo někoho hledá. Na jakékoliv otázky odpovídal zdvořilým úsměvem: „Jen se dívám na tváře.“

Ale byli i tací, kteří znali pravdu. Desítky let zpátky jeho dcera jménem Eloisa zmizela. Bylo jí šest let. Rodina se tehdy chystala na výlet a na nádraží, uprostřed shonu, se holčička ztratila. Policie, oznámení, hledání – všechno proběhlo. Ale holčičku nikdo nenašel. Nebyly žádné důkazy, ani svědci. Jen hrůza a ticho, které rodinu rozdělily. Čas plynul a bolest ustupovala – ale naděje nikoliv.

Paul zůstal sám. Nechtěl se stěhovat, nechtěl měnit své návyky. Bydlel dvacet minut chůze od nádraží, a každé ráno si oblékl kabát, vzal hůlku a vydal se na perón. Zpočátku ho lidé sledovali se soucitem, později s respektem. Stal se součástí nádražní scenérie, stejně jako hodiny na zdi nebo vůně kávy v čekárně.

Léta plynula. Budovy se změnily, peróny byly zrekonstruovány, přibyly nové pokladny. Ale Paul stále chodil a sedal si na svou lavičku. Občas přinesl květiny. Položil je na roh lavičky a prostě jen sledoval přijíždějící vlaky. Neměl u sebe žádnou fotografii. Věděl, že když uvidí Eloisu, pozná ji podle očí.

Jednoho dne si k němu přisedla mladá žena. Seděla s kufrem, ohlédla se na něj a řekla:

– Chodíte sem každý den, že? Vidím vás z okna vlaku, když jezdím za babičkou.

Paul přikývl, aniž by se překvapil. Už si zvykl, že si ho lidé všímají.

– A na koho čekáte?

Podíval se na ni a odpověděl:

– Na tu, kterou jsem jednoho dne ztratil.

Žena zmlkla. Poté mu podala papírový hrnek s čajem.

– Myslím, že by se vám trochu tepla mohlo hodit.

Od toho dne se u něj zastavovala pokaždé, když byla ve městě. Občas mu přinesla noviny, jindy si prostě jen sedla vedle něj. Neměla zbytečné otázky. Čas plynul, ale Paul už nesedával úplně sám.

A i když Eloisa nikdy nepřišla, věděl, že jestli jednoho dne vystoupí z vlaku, on tam bude. Protože láska se neměří časem – prostě je. A někdy jsou ty nejtišší činy těmi nejsilnějšími.