Dědeček, který každý den pomáhá neznámé ženě přejít silnici — protože mu chybí jeho žena

Sedm čtyřicet pět ráno. Na rohu křižovatky se objeví on — v kabátu, s holeí, s laskavým pohledem. Trochu ohnutý v zádech, ale s rovnou chůzí, jak ho kdysi naučili v armádě.

Čeká na ni. Stará paní vychází z domu naproti, opírá se o hůl. Nepozdraví se nijak zvlášť. Jen si kývnou jeden na druhého. Přistoupí k ní, vezme ji pod ruku a společně přejdou silnici.

Pomalu, krok za krokem. Auta se zastavují. Někdo se dívá s podrážděním. Někdo se usmívá. On si ničeho nevšímá. Je zaneprázdněný — důležitou věcí. Pro něj — dokonce posvátnou.

On nezná její jméno. Ona nezná jeho. Je to prostě ta, které pomáhá. Je to příležitost znovu cítit vedle sebe ruku. Kdysi, nedávno, držel také ruku své ženy. Bála se přecházet ulici — a on byl vždy u ní. I když to nepotřebovala — stejně ji držel za ruku.

Od té doby, co odešla, má prázdné ruce. Místo v posteli — také. Hrnce stojí nedotčené, rychlovarná konvice ohřívá vodu jen pro jednoho. Zvykl si. Ale ne na samotu — na ticho vedle. A tady — alespoň pět minut — ale ruku zase má.

Někdy s ní mluví:

— Pozor, tady je jáma…

Ona kývne.

— Děkuju.

— Vždycky rádo se stalo.

Potom ji doprovodí do lékárny, sundá klobouk, rozloučí se. A vrací se zpět. Nikdo nečeká, nikdo nevolá. Ale den už začal správně.

Každý den — to samé. A každý den — zvláštní. Protože dokud může být potřebný — může žít. I když ne s tou, kterou miloval. Přesto — být užitečný, být nablízku. I když s cizí osobou. Protože cizí — neexistují. Zvláště, když srdce ještě pamatuje, jaké to je — držet za ruku milovanou ženu.