Děda mi v mládí daroval své staré hodinky. Byl jsem tehdy hloupý a neocenil ten dar, ale po letech jsem pochopil, že to nebyl jen tak obyčejný dárek

Když mi bylo osmnáct, děda mi daroval své staré hodinky.
Obyčejné, s poškrábaným sklíčkem a kovovým řemínkem, ošoupaným časem. Tenkrát řekl jednoduše:
— Nechť tě vedou životem.
A já, jako hloupý kluk, jen pokrčil rameny a zamumlal:
— Děkuji.
Připadalo mi, že je to jen staré harampádí, nic zvláštního. Toužil jsem po něčem módním, moderním, a ne po těchto “dědečkovských”.

Za pár týdnů už nebyl mezi námi. Najednou, bez varování. Ani jsme si nestihli doopravdy promluvit. Vzpomínám si na jeho ruce, vůni tabáku a starého krému na holení, a na to, jak se na mě tehdy díval — jako by chtěl něco dodat, ale mlčel.
Po pohřbu jsem hodinky uložil do šuplíku a víckrát se jim nevěnoval. Uplynula léta.

Nedávno syn prohrabával mé staré věci.
Seděl jsem v kuchyni a slyšel, jak něco shazuje, jak se tam přehrabuje. Pak přišel a říká:
— Tati, co to je?
V rukou — dědovy hodinky.
— Páni, jsou opravdové? Můžu se podívat zblízka?
Zasmál jsem se a přikývl.
On je opatrně vzal do dlaní, otočil je a najednou si všiml:
— Tati, tady vzadu je něco napsáno…

Vzal jsem hodinky. Na zadním, poškrábaném a ztmavlém víčku opravdu byla rytina.
«Važ si svého času, ten se nevrátí…»

Dlouho jsem na ta slova hleděl. V hrudi mi stisklo, jako by mi někdo zmáčkl srdce.
Všechny ty roky jsem si nevšiml, co mi děda chtěl říct. Netušil jsem, že mi zanechal poselství — prosté, ale opravdové.
Vzpomněl jsem si, jak jsem mu tehdy neřekl ani “děkuji”, ani “mám tě rád”, prostě jsem dar dal do šuplíku a zapomněl.
A on věřil, že jednoho dne si to přečtu.

Syn mlčel a díval se na mě.
— Děda to napsal sám? — zeptal se tiše.
— Sám, — odpověděl jsem. — Vždycky dělal všechno vlastníma rukama.

Teď ty hodinky stojí na mém stole. Občas je natahuji a poslouchám, jak tikají — pravidelně, klidně, jako by byl děda vedle mě a šeptal: «Važ si svého času, ten se nevrátí…»

Příliš často si myslíme, že ještě máme čas — zavolat, říct, obejmout, poděkovat. A pak zbývají jen hodinky, které stále tikají, připomínajíc, že čas plyne, i když my mlčíme.

A co ty — řekl jsi dnes alespoň jednomu blízkému člověku, jak moc ho miluješ?