Dcerka navrhla, abych se přestěhovala k ní, abych se necítila tak osamocená, ale za tímto návrhem se skrývala hořká pravda…

— Mami, přestěhuj se k nám! Proč bys měla zůstat sama? U nás ti bude líp, pohodlněji, a konečně se o tebe někdo postará, — přemlouvala mě dcera pokaždé, když večer zavolala.

Po dlouhou dobu jsem to odmítala. Koneckonců, už jsem přes sedmdesát, mám své zvyky, svůj denní pořádek, své ráno. Ráda vstávám brzo, vařím kávu ve starém, lehce naťuknutém hrnku a sedím u okna, sleduji stromy před domem. Není to luxus, ale tohle je můj svět. Můj klid. Můj domov.

A potom ticho začalo být ohlušující. Po tom, co odešel můj pes, se stalo zvlášť osamělé. Televize mě dráždila, knihy se rychle staly nudnými a sousedky častěji odjížděly k dětem, než aby ke mně přišly na čaj. Čím dál častěji jsem se přistihla, jak si říkám: možná má dcera pravdu?

A když mi jednou znovu zavolala a řekla:
— Mami, přestěhuj se k nám, všechno ti připravíme, bude to snadnější…
Nečekaně jsem odpověděla:
— Dobře. Pokud to opravdu chcete, přijedu.

Ještě jsem netušila, že toto rozhodnutí změní celý můj život. Nejdřív k lepšímu. A pak — už ne úplně.

Přivítali mě s radostí. Připravili mi samostatný pokoj: čistá postel, teplé světlo lampy, květina na parapetu. Pomyslela jsem si — možná to opravdu bude dobré. První dny byly báječné. Pili jsme kávu, procházeli se, já vařila obědy, vnouček se smál a doma bylo živo a teplo. Cítila jsem se potřebná.

Ale čtvrtý den to začalo maličkostmi. Nejprve — hluk. Telefonní rozhovory, bouchání dveří, hračky, které bez přestávky pískají a hučí. Večer, když všichni spali, mé srdce bušilo, jako bych běžela. Po patnácti letech ticha byl stálý hluk jako bouře, před kterou neuniku.

Potom se objevil druhý diskomfort. Večeře, zeť pil víno — nejdřív sklenku, pak další. Byl hlasitější, podrážděnější. Stáhla jsem se, jako tehdy v dětství, když otec zvyšoval hlas. Nechtěla jsem si na to vzpomínat. Dcera byla unavená, dítě mrzuté, napětí viselo ve vzduchu. A já seděla v koutě stolu a přemýšlela: kde je to teplo, které mi slíbili?

Dále to bylo těžší. Dcera občas podrážděně říkala:
— Mami, prosím tě, nevad, mám práci.
On vtipkoval:
— Mamka je u nás mistryně v úklidu, že?
A já pochopila — to není vtip. To je zvyk ve mně vidět užitečnou ženu, která všechno uklidí a mlčí.

Když jsem nabídla, že uvařím oběd — mávající rukou:
— Není třeba, odpočiň si.
Když jsem navrhla procházku — odpověděli:
— Zítra, potom.
A zítra nikdy nepřišlo.

Jednou v noci mě vzbudil křik. Hádali se — hlasitě, zle, jako by nevěděli, že slyším. Vyšla jsem na chodbu, chtěla jsem je uklidnit, říct: «Nehádejte se, nestojí to za to». Ale dcera se na mě chladně podívala:
— Mami, to není tvoje věc. Běž spát.

Šla jsem. Ale uvnitř se něco zlomilo.
Za pár dní mi stoupl tlak, zavolali lékaře. Řekl: «Potřebujete klid». A tehdy jsem poprvé jasně pomyslela na svůj domov. Na kuchyň s barevným ubrusem. Na staré křeslo u okna. Na známé ticho. Na vzduch, ve kterém nikdo neříká «nevad».

Tahle myšlenka mě nepustila. Pochopila jsem — jsem tu host. Ne milovaný, ne očekávaný, ale trpěný. A jednoho večera při večeři jsem tiše řekla:
— Chci se vrátit domů.

Dcera se podivila:
— Mami, ale proč? Tady máš všechno. Tam budeš sama.

Usmála jsem se.
— Osamělost — to není to samé jako absence klidu. Jednou to pochopíš.

Druhý den jsem si sbalila věci a požádala, abych byla převezena zpět. Když jsem otevřela dveře svého bytu, bylo to, jako bych po dlouhé době poprvé nadechla. Všechno bylo na svém místě. Ticho, čistota, pořádek. Udělala jsem si čaj, sedla si u okna. A poprvé po mnoha týdnech jsem pocítila — tohle je moje.

Ticho už mě neděsilo. Léčilo.
Podívala jsem se na starou hrníček a najednou jsem pomyslela:
možná si pořídit kotě — rezavé, se zelenýma očima. Ať zas někdo měkce chodí po domě, přede a vítá u dveří.

Ano. Zítra půjdu do útulku.
Protože život lze začít znovu v jakémkoliv věku.
Hlavní je — na místě, kde je ti opravdu klid.

Co je důležitější ve stáří: nebýt sám nebo mít svůj klid a úctu?