Dcera šla k oltáři v šatech, které jsem šila 8 měsíců. O dvě hodiny později jsem je našla poházené na špinavé podlaze.

Když mi dcera řekla, že se vdává, hned jsem jí nabídla, že jí ušiju šaty. Vlastníma rukama. Trochu se zdráhala — v obchodech je tolik krásných variant. Ale já trvala na svém. Chtěla jsem, aby měla něco výjimečného. Vytvořené s láskou.

Koupila jsem látku. Drahá, krásná. Hedvábí barvy slonové kosti. Našla jsem střih, začala pracovat. Každý večer po práci jsem si sedla ke stolu a šila. Ruce mě bolely, oči unavené. Ale nepřestala jsem.

Poté jsem začala vyšívat korálky. Tisíce drobných perlových korálků. Každý jsem přišila ručně. Jeden po druhém. Podle vzoru, který jsem sama vymyslela. Osm měsíců. Bez volných dnů.

Dcera přijížděla na zkoušky, dívala se do zrcadla a usmívala se. Říkala, že šaty jsou krásné. Já jsem se radovala.

Den svatby. Oblekla si je ráno, vyšla k nám — neudržela jsem slzy. Byla nádherná. Šaty seděly perfektně, korálky se třpytily na světle. Objímala jsem ji a myslela — to všechno stálo za to.

V kostele šla k oltáři v těchto šatech. Seděla jsem v první řadě a plakala štěstím. Lidé se otáčeli, dívali se na ni. Někdo šeptal, že šaty jsou neobyčejné.

Po obřadu jsme se přesunuli do restaurace. Začala hostina. Procházela jsem mezi stoly, přijímala gratulace. Všechno bylo v pořádku. Dcera tančila, smála se. Byla šťastná.

O několik hodin později jsem zašla na toaletu. Otevřela dveře — a ztuhla.

Moje šaty ležely na podlaze. Prostě ležely. Na špinavé dlažbě. Pomačkané. S otisky něčích bot. Korálky na lemu byly zašpiněné.

Stála jsem a nemohla se pohnout. Nerozuměla jsem, jak se tam dostaly. Proč jsou na podlaze.

Srdce mi divoce bilo. Ohnula jsem se a zvedla šaty třesoucíma se rukama. Látka byla chladná. Pomačkaná. Zkažená.

Dveře se otevřely. Vešla dcera. V jiných šatech. Nových. Bílých, třpytivých. Drahých.

Uviděla mě se šaty v rukou — obličej jí zbledl. Zastavila se.

Dívala jsem se na ni potichu. Nemohla jsem promluvit ani slovo.

Sklopila oči: “Mami, promiň… Tchyně říkala, že tvoje šaty haní svatbu, a pokud se nepřevléknu…”

Nedořekla.

Za mými zády se ozval hlas. Chladný. Spokojený.

“Konečně se zbavili toho děsu.”

Otočila jsem se. Ve dveřích stála tchyně. V drahém kostýmu, s dokonalým účesem. Dívala se na mě jako na služebnou.

“V naší rodině nevěsty nosí šaty od návrhářů. Ne ručně šité hadry.”

Hadry.

Stála jsem s šaty v rukou — osm měsíců práce, tisíce korálků, stovky hodin — a poslouchala, jak je nazývá hadry.

Dcera stála vedle. Mlčela. Dívala se na podlahu.

Nechránila mě. Jen mlčela.

Něco uvnitř se zlomilo.

Obrátila jsem šaty před nimi. Vzala jeden korálek. Vytrhla. Odloupl se s nití.

Hodila ho na podlahu.

Vzala další. Vytrhla. Hodila.

Tchyně zmlkla. Dívala se na mě s otevřenými ústy.

Pokračovala jsem. Korálek po korálku. Metodicky. Klidně.

Strhávala jsem to, co jsem osm měsíců po večerech přišívala. Korálek po korálku padaly na podlahu. Tiše zvonily o dlažbu.

Dcera mě chytila za ruku: “Mami, stůj! Co to děláš?”

Podívala jsem se na ni. Klidně. Chladně.

“Dělám totéž, co ty s mou prací. Vyhazuji.”

Pokračovala jsem ve strhávání korálků.

Tchyně se snažila něco říct. Utla jsem ji pohledem.

Strhla jsem poslední korálek z lemu. Hodila hrst perel na podlahu k nohám tchyně. Položila šaty na umyvadlo. Otočila se a vyšla ven.

Na tu svatbu jsem se už nevrátila.

Manžel přijel za mnou domů o hodinu později. Říkal, že tam byl skandál. Tchyně hysterčila. Dcera plakala. Hosté se rozjížděli.

Seděla jsem v kuchyni. Dívala se na své ruce. Na prsty propíchané jehlou. A cítila prázdnotu.

Dcera volala na druhý den. Plakala. Prosila o odpuštění. Říkala, že ji tchyně přinutila. Že se bála konfliktu v první den manželství.

Poslouchala jsem. Mlčela.

“Vybrala sis, — řekla jsem potichu. — Když nazvala moje šaty hadry, mlčela jsi. Když ležely na špinavé podlaze, mlčela jsi. Vybrala sis její názor. Její peníze. Její moc. Místo osmi měsíců mé práce.”

Zaklapla jsem telefon.

Uběhly tři měsíce. Dcera volá. Přijíždí. Pláče. Prosí, abych ji odpustila.

Já nevím, zda mohu.

Protože pokaždé, když se na ni podívám, vidím ty šaty. Na špinavé podlaze. A její mlčení.

Odpustili byste? Nebo existují činy, které nelze zapomenout, i když jde o vaše vlastní dítě?