Moje dcera Jana má skoro 45 let. Nedávno se rozvedla s manželem.
Jana vždy měla rozum. Dobře se učila, budovala kariéru. Vdala se – všechno podle pravidel, ani příliš brzy, ani to neprotahovala.
Její manžel Martin byl taky dobrý chlap: pracovitý, zodpovědný. Mají dvě děti – Petra a Aničku, kteří mají teď 10 a 5 let. Myslela jsem, že rodina mé dcery je pevná, že vydrží navždy. Ale spletla jsem se.
Všechno se zhroutilo, když mi Jana oznámila:
– Mami, my se s Martinem rozvádíme.
Z té zprávy mi vypadl hrnek čaje z rukou.
– Jak se rozvádíte?! Jano, co to povídáš? Máte přece děti! Co jste si to vymysleli?
– Ale mami, prosím tě, nezačínej! Nic hrozného se nedě
je. Už dlouho si nerozumíme. Martin mě podvedl, nejméně dvakrát. A já se nehodlám celý život ho snášet, takže jsme se rozhodli rozejít.
– No a co? – neudržela jsem se, ale hlas se mi třásl. – Muži jsou takoví. Ano, občas klopýtnou. Ale žít se musí kvůli dětem, vždyť je to rodina! Měla bys být rozumnější než tohle všechno.
– Rozumnější?! – vyštěkla dcera. – Mám mu celý život utírat nos? Nejprve dětem, teď jemu! Proč jsem se narodila, abych žila pro někoho jiného? Mám toho už plné zuby! Kromě toho mi teď nabídli skvělou pozici v jiném městě, o které jsem celý život snila! Takovou příležitost si nemůžu nechat ujít.
Tehdy jsem pochopila, že to není moje Jana, ale nějaká jiná žena. Jako by to byla ona, ale zároveň ne. Jak může takhle opustit děti, rozbít rodinu jen proto, že chce pokračovat v kariéře?
– Jano, a co děti? Myslela jsi na ně? – zeptala jsem se skoro šeptem, protože jsem nemohla mluvit z lítosti.
– Všechno bude v pohodě, – mávla rukou dcera. – Budu platit alimenty, jednou týdně se s nimi uvidím. Všechno jak se patří. Zůstanou s tátou, ten má víc času. A babička, jeho matka, pomůže. Takže se neboj.
Jak se tady nemám bát?! Žena skoro ve čtyřiceti opustí manžela s dětmi a jde dělat kariéru, jako by to bylo nejdůležitější. Říká, že chce zařídit si život, že ji unavuje rodinná rutina.
Samozřejmě, že jsem se jí snažila vysvětlit, že se mýlí, ale Jana mě neposlouchala.
– Mami, – odpověděla, – ty jsi prostě z jiné generace. My to máme jinak. Ty jsi s tátou prožila celý život, nikdy jsi ani neudělala krok stranou. Ale já taková nejsem. Nehodlám obětovat svůj život pro někoho jiného.
Ale jak to může být oběť, žít pro své děti?! Tomu nerozumím. Dcera přece jen odjela. Ale vnoučata samozřejmě navštěvuji, snažím se pomáhat, jak to jde. Oni si nestěžují, ale cítím, že jim máma chybí, zvláště mladší. Jednou jsem se podívala do jejího pokoje a slzy se mi objevily v očích.
Anička si rozložila máminy fotky na podlaze a hrála si s nimi, jako by to nebyly jen kusy papíru, ale opravdová máma. A Petr se úplně uzavřel do sebe. Což se dá pochopit, pro děti je to přece obrovský stres! Jak mohou žít bez mámy, když se s nimi vídá jen v neděli?!
Ale moje Jana to nechápe. Staví si kariéru, jezdí na služební cesty a pak se diví, že na setkání jsou děti k ní chladné.
Tak komu je teď líp? Martin, ačkoliv ji podváděl, zdá se, že se teď uklidnil. A Jana… Myslí si, že udělala všechno správně.
Ale já to nikdy nepřijmu. Protože rodina je to nejdůležitější. A dcera svou rodinu zničila kvůli nějakým kariérním ambicím.
Tak teď žijeme. Já jsem s vnoučaty o víkendech, Martin je s nimi každý den. A Jana… Jana si zařizuje svůj život. Objeví se občas o víkendu nebo na svátky a hraje si na dobrou maminku, zatímco děti rostou bez lásky.
Leave a Reply