Dcera se mě zeptala, proč má dva táty. O tři dny později zaklepal na naše dveře člověk, který dal odpovědi na všechny otázky…

Všechno začalo jednou otázkou mé pětileté dcery:

– Tati, může mít holka dva táty?

Jeli jsme autem, vezl jsem ji ze školky a přemýšlel o tom, že o víkendu budeme slavit Den otců: lívance, kartonové přáníčko, objetí a možná klidný večer. Dokonce jsem hned nepochopil, na co se ptá. Zopakoval jsem, usmívajíc se:

– Jak to myslíš dva? Víš přece, že jsem tvůj táta.

Podívala se na mě velmi vážně a řekla:

– Ale mamin kamarád taky řekl, že je jako můj táta. Jenže je to tajemství.

V tu chvíli mi všechno uvnitř ztuhlo. Ale zvenčí jsem pokračoval v jízdě jako by se nic nestalo. Už jsem věděl: jeden špatný výraz — a dítě umlkne, uzavře se, začne se bát svých slov. Vydechl jsem a co nejklidnějším hlasem se zeptal:

– A jaký přítel? A kdy to řekl?

Začala vyprávět malými úryvky, jak to děti umí:
že přichází, když jsem v práci; že spolu sledovali pohádky na pohovce; že maminka řekla «jag tátovi neříkej, on se unaví»; že ten «přítel» se jednou zasmál a řekl: «No, tobě se povedlo mít tátu», – a pak dodal, že je «taky trochu táta».

Nechápala, co říká. Jenom popisovala obrázky ze svého života. A v mé hlavě se začal skládat puzzle, který jsem vůbec nechtěl poskládat.

Nekřičel jsem, nekladl jí zbytečné otázky. Místo toho, už doma, jsem všechno proměnil v hru. Řekl jsem:

– Poslyš, a co kdybychom na Den otců udělali super-tajnou večeři-překvapení. Jenom naši. Pomůžeš mi?
Rozjasnila se:

– Ano! Pozveme i toho kamaráda? Taky se potěší!

Tehdy jsem z ní opatrně vytáhl jméno a příjmení. Bylo to skutečné známý mé ženy, který byl zmíněn jako «zákazník» z práce. Večer, když dcera usnula, našel jsem ho na sociálních sítích. Oba jsme byli přátelé, už jsem ho viděl, ale nepřikládal jsem tomu důležitost. Napsal jsem mu sám. Klidně, bez nátlaku: dcera chce velmi udělat večeři, říkala, že jste si dobře rozuměli, přijděte na Den otců — bude to překvapení. Příliš rychle souhlasil.

Potom jsem si tiše vzal volno na den oslavy a ženě řekl, že pracuji do večera a přijedu později. Ona, nic netušíc, klidně se objednala na svou «fotografickou seanci». Podle jejího plánu měla být dcera u babičky, ale řekl jsem, že ji sám dovezu a vyzvednu — prý po cestě do práce a z práce. Skutečně jsem nás nechal doma o samotě.

Na Den otců jsme s dcerou pekli palačinky, ona kreslila přáníčko, dávala do vázy slunečnice z naší zahrady. Dům voněl těstem a máslem, potichu si pobrukovala. A uvnitř jsem cítil, jak se zvedá těžký chlad — směs strachu a jasnosti.

Přesně ve stanovený čas, kdy jsme se dohodli, zazvonil zvonek.

– To je on! – radostně řekla dcera a utíkala do chodby.

Zastavil jsem ji, požádal, aby se schovala za roh a podívala se «tichounce, jako ve filmu». Otevřel jsem dveře. Na prahu stál muž. Jeho tvář řekla všechno beze slov: překvapení, nerozhodnost, vina.

 Ahoj, – jenže vytlačil.

Dál to nebyly žádné křiky, žádné talíře o stěnu. Požádal jsem ho, aby prošel do kuchyně. Dcera seděla v pokoji a «hráła na tajemství». Kládal jsem jednoduché, přímé otázky. Nejdřívě se zdráhal, mluvil o «přátelství», «náhodném zastavení», «jen se dobře bavíme». Ale postupně pravda začala vycházet na povrch: oni se s mou ženou opravdu setkávali, když jsem nebyl, přicházel «na čaj», zdržoval se, dítě použili jako záminku pro své schůzky.

Nejtěžší nebylo tohle. Nejtěžší bylo slyšet, že dcera opravdu věřila, že může mít «dva táty», a že to je normální. Nikdo jí nevysvětlil hranice, nikdo se nezamyslel, jak to všechno ovlivní její malou hlavu.

Když se žena vrátila, nečekala, že uvidí ani mě, ani jeho. Dál ale následoval rozhovor, který nebudu popisovat po větách. Nebyly tam hezké slova. Byla tam bolest, zmatek, pokusy o ospravedlnění a váhavé krytí «vždyť hodně pracuješ» a «ty sám jsi vždy zaneprázděný».

Ale to nejdůležitější začalo poté, co odešel a zaklaply dveře. Šel jsem do pokoje k dceři. Seděla na posteli s pomačkaným přáním v rukou.

– Tati, – zeptala se tiše, – jsi přece pořád můj táta?

V tu chvíli zůstala po všem ostatním — zradě, lžích, dospělých rozhovorech — jen tahle jedna věta. Všechno, co jsem mohl, bylo sedět vedle ní, obejmout ji a říct:

– Vždycky jsem byl tvým tátou. A vždycky jím budu. Ať se děje mezi dospělými cokoliv.

V následujících týdnech jsme řešili naši dospělou část příběhu. Bylo mnoho složitých rozhovorů, rozhodnutí, papírů, slz. Ale to všechno jsem se snažil držet daleko od ní. Vrátila se k svým kresbám, podivným teoriím o měsíci a kalužích, ke svým ranním písničkám. Jednoduše jsem byl vedle ještě pevněji: vozil ji do školky, vyzvídal, ukládal do postele, poslouchal její dětské nesmysly a odpovídal na její «a proč?» tolikrát, kolikrát bylo potřeba.

Někdy si říkám: kdyby tehdy nedala tu otázku v autě, jak dlouho by to všechno ještě trvalo? A kde bychom skončili za rok, dva, pět?

A tohle se chci zeptat: kdyby vaše dítě takhle nevinně vytáhlo ven takovou pravdu — šli byste až na konec a vše zjistili, i kdyby to bylo bolestivé, nebo byste se snažili zavřít oči pro klid v rodině?