Dcera nepozvala na svatbu svého nevlastního otce, který ji vychovával od devíti let. Já na tu svatbu také nepůjdu

Moje dcera mě zklamala. Myslela jsem si, že umí být vděčná a že umí pochopit fakta. Ve svých pětadvaceti letech by to už měla zvládat. Ale její činy ukazují pravý opak. Nepozvala na svou svatbu nevlastního otce, mého manžela, který ji vychovával od devíti let. Zato pozvala biologického otce, který na ni celá léta kašlal. Na té svatbě nemám co dělat.

Rozvod s mým bývalým manželem byl jen otázkou času. Poslední čtyři roky našeho manželství držely pohromadě jen díky mé trpělivosti a prosbám tchyně, abych ještě chvíli vydržela. Ale všechno má své meze, i moje trpělivost. Rozhodla jsem se odejít, když bylo dceři sedm let.

Její otec vždy stavěl rodinu na poslední místo. Věnoval se dceři jen tehdy, když byl trochu opilý, ale ještě ne úplně namol. Někdy zmizel na několik dní a po návratu se snažil prosazovat svou pravdu pěstmi.

Nevydržela jsem to, když jsem zjistila, že má milenku. Myšlenka, že se našla další naivní žena, která mu na to skočila, mě definitivně probrala. Šla jsem podat žádost o rozvod. Manžel se ani nesnažil rodinu zachránit. Sbalil si věci, rozbil zrcadlo v koupelně a hrdě odešel.

Moje tchyně, která předtím vždycky plakala nad osudem svého syna, se najednou proměnila v zuřivou fúrii. Obviňovala mě ze všeho a vtloukala dceři do hlavy, že jsem to já, kdo vyhnal jejího tatínka, a že on ji přece tolik miloval.

Dcera opravdu víc tíhla k otci. Já ji vychovávala, kárala a nutila do učení, zatímco tatínek byl vzácný host, který se objevil jen tehdy, když měl dobrou náladu. Když byl naštvaný, dělala jsem všechno pro to, aby dcera nepocítila jeho zlobu. Proto si ho zapamatovala skoro jako pohádkového prince.

Bylo těžké s ní komunikovat. Tchyně jí neustále vymývala mozek a dcera toužila po „hodném“ tatínkovi, kterému na ní ve skutečnosti nezáleželo. Já zatínala zuby a bojovala dál. Rok po rozvodu tchyně zemřela a tlak na dceru se zmírnil. Ale přesto viděla otce jako hrdinu a mě vinila za to, že si jí nevšímá.

Když bylo dceři devět let, potkala jsem muže jménem Petr. Měl mě rád a já jeho. Ale protože jsem se bála, že ho ztratím, hned jsem mu řekla, že moje dcera jeho příchod do rodiny nepřijme dobře a že bude muset vynaložit hodně úsilí, aby si ji získal.

Naštěstí byl Petr vytrvalý. Požádal mě o ruku a začal se o dceru starat jako o vlastní. Reakce mé dcery byla očekávaná – hysterie, provokace, konflikty. Už jsem si říkala, že to Petr vzdá a odejde. Kdo by chtěl snášet neustálé urážky a hádky?

Ale on neodešel. Naopak, za celých šestnáct let na ni zvýšil hlas jen dvakrát. Vozil ji na soutěže, vyzvedával z diskoték, kupoval jí oblečení a nikdy jí nic nevyčítal. Dokonce i její studium na vysoké škole zaplatil on, ne její biologický otec.

Na střední škole se dcera k Petrovi začala chovat neutrálně. Už ho neprovokovala, ale vděčnost v ní nebyla. Doufala jsem, že časem pochopí, jak trpělivý a starostlivý Petr byl.

Věděla jsem, že se dcera občas setkává s biologickým otcem. Nikdy jsem se neptala, o čem spolu mluví. Ale každé její narozeniny mi trhalo srdce, když čekala na jeho telefonát. Nikdy nezavolal, ale ona stejně čekala. Možná čeká dodnes.

Po maturitě odjela na vysokou školu do jiného města. Po návratu se nastěhovala k příteli, se kterým chodila od třetího ročníku. Začali plánovat svatbu.

Když oznámila, že se bude vdávat, ani ve snu mě nenapadlo, že mezi pozvanými nebude Petr. Snažil se svou bolest skrýt, ale já viděla, jak moc ho to ranilo. Dcera mi řekla:
– Na svatbě bude můj otec. Jak si představuješ, že by tam byl i Petr? Chceš skandál?

Odpověděla jsem jí:
– Takže otce, který se o tebe nikdy nezajímal, jsi pozvala. Ale člověka, který tě vychoval, ne? Jsi nevděčná. Na tvou svatbu nepůjdu. A se všemi problémy se teď obracej na svého otce.

Dcera chtěla něco namítnout a podle jejího výrazu jsem poznala, že to nebude nic hezkého. Ale už jsem odcházela.

Doma mě Petr přesvědčoval, že bych na svatbu měla jít – přece jen je to moje jediná dcera a její důležitý den. Ale já tam nechci být. Ukázala mi, jaké má priority. Tolik jsme pro ni udělali, a ona pořád upíná svou pozornost na biologického otce. Ať je tedy po jejím. Já si dávám ruce pryč.