Dcera mi volala z nemocnice, celá v slzách, hodinu po porodu a žádala, abych okamžitě přijela.  Na pokoji mi třesoucíma se rukama podala dítě, podívala se mi do očí a zašeptala slova, po kterých jsem se posadila na židli, neschopná stát…

Dcera se vdala před třemi lety. Krásná svatba, pěkný pár, byla jsem za ni šťastná. Zetě jsem měla ráda — klidný, pracovitý mladík, miloval mou dceru. Pronajali si byt, zařídili se, žili svůj život. Nezasahovala jsem, nenutila se, volala jednou týdně, někdy je zvala na nedělní oběd.

Před rokem mi dcera oznámila, že je těhotná. Byla jsem na vrcholu blaha. První vnuk, už jsem si představovala, jak budu pečovat o miminko, plést mu botičky, chodit s ním na procházky v kočárku. Zeť byl také šťastný, přestavoval dětský pokoj, kupoval postýlku, kočárek. Vše šlo svým tempem dál.

Poslední měsíce se však dcera začala chovat podivně. Volala mi častěji než obvykle, plakala kvůli maličkostem, stěžovala si na únavu. Přičítala jsem to hormonům a obavám z porodu. Uklidňovala jsem ji, říkala jí, že všechno bude v pořádku, že to zvládne. Poslouchala tiše a rychle ukončovala hovor.

Porod začal v noci. Zeť mi ráno volal, že je dcera v nemocnici a všechno probíhá normálně. Chystala jsem se za ní odpoledne, koupila jsem květiny, ovoce, dětské oblečení. Ale za hodinu volala ona sama. Prosila, abych přijela naléhavě. Sama. Bez zetě.

Přiběhla jsem za dvacet minut. Vyšla jsem na poporodní oddělení a našla její pokoj. Dcera ležela na posteli, bledá, s červenýma očima. Vedle spal novorozenec, zabalený do modré přikrývky. Přistoupila jsem k ní, chtěla jsem ji obejmout a pogratulovat. Ale ona se odtáhla.

Vzala do rukou dítě, podala mi ho. Byla jsem zmatená, vzala jsem miminko do náruče. Bylo teplé, klidně spalo. A dcera na mě koukala a plakala. Říkala, že ho nemůže nechat. Že nemůže být matkou tohoto dítěte. Že není jejího manžela.

Nechápala jsem hned. Zeptala jsem se znovu. Zopakovala to. Řekla, že před půl rokem měla románek se spolupracovníkem. Krátký, hloupý, sama nechápe, jak se to stalo. Pak se rozešli, snažila se na to zapomenout. A když zjistila, že je těhotná, pochopila, že termíny nesouhlasí. Že dítě je toho muže.

Celé těhotenství žila s tímto vědomím. Mlčela. Doufala, že se mýlí, že dítě bude podobné jejímu manželovi. Ale když ho po porodu přinesli, hned viděla. Viděla rysy toho muže v obličeji novorozence. A pochopila, že nemůže každý den koukat na syna a připomínat si svou zradu.

Říkala, že manžel nic neví. Že teď jede do nemocnice, šťastný, s dárky. Že mu to nemůže říct. Nemůže mu zničit život. A nemůže vychovávat to dítě, předstírat, že je vše v pořádku.

Prosila mě, abych vzala novorozence. Říct manželovi, že byly komplikace a dítě zemřelo po porodu. A že potřebuje čas, aby rozhodla, co dál. Možná od manžela odejde. Možná se přizná. Ale právě teď nemůže to dítě vidět.

Stála jsem s vnukem na rukou a nevěděla, co říct. Koukat na svou dceru, na to bezbranné miminko, které za nic nemůže. Snažila jsem se pochopit, jak k tomu došlo. Jak má chytrá, rozumná dcera mohla udělat něco takového.

Prosila mě o pomoc. Říkala, že jsem jediný člověk, kterému může důvěřovat. Že pokud odmítnu, neví, co bude dělat. Plakala, chytala se mých rukou. A já držela její dítě a cítila, jak se mi srdce trhá na kusy.

Nemohla jsem zetě obelhat. Nemohla jsem vzít novorozence a ukrýt pravdu. Pro něho to bylo jeho dítě, devět měsíců čekal na tento den. Řekla jsem dceři, že sama musí rozhodnout. Že jí pomůžu, jak jen budu moci. Ale lhát za ni nemůžu.

Za hodinu přijel zeť. Vstoupil do pokoje s kyticí, šťastný, vzrušený. Vzal syna do náruče, nemohl se na něj vynadívat. Dcera ležela a koukala do stropu. Stála jsem u okna a nevěděla jsem, co bude dál.

Uběhl týden. Dcera byla propuštěna z nemocnice spolu s dítětem a manželem. Žijí spolu, on se stará o novorozence, nemůže bez něho být. Dcera mi volá každý den, pláče, říká, že takto nemůže žít. Že pokaždé, když manžel vezme syna do náruče, chce mu všechno říct. Ale bojí se. Bojí se, že ztratí rodinu, bojí se jeho reakce, bojí se zůstat sama.

Řekněte mi, co byste udělali na mém místě? Měla bych trvat na tom, aby se dcera přiznala manželovi? Nebo je to její volba a nemám právo zasahovat, i když vidím, jak se ničí zevnitř?