Dcera mě požádala, abych šla na rodičovské setkání do školy k mému vnukovi. Učitelka mě po setkání zadržela a podala složku s úkolem. Začala jsem číst a slzy mi tekly po tváři. Můj vnuk psal o něčem, o čem jsem ani netušila…

Dcera mi zavolala v pondělí ráno: „Mami, můžeš jít na rodičovské setkání k vnukovi? Mám důležitou schůzku v práci, nemohu si vzít volno.” Ihned jsem souhlasila. Vnukovi je deset let, moc ho miluji, jakákoli příležitost vidět učitelku, zjistit, jak se učí — je pro mě radost.

Setkání bylo ve čtvrtek večer. Přišla jsem o patnáct minut dříve a sedla jsem si za vnukovu lavici — třetí řada, u okna. Rodiče se scházeli, povídali si. Učitelka přišla a začala mluvit o prospěchu, plánech, chování dětí.

Vnuk se učí dobře, zmínila ho několikrát — snaživý, pozorný, pomáhá spolužákům. Byla jsem pyšná, když jsem to poslouchala.

Setkání skončilo po hodině. Rodiče se začali rozcházet. Vstala jsem, chtěla poděkovat učitelce a odejít. Přišla ke mně: „Počkejte, prosím. Musím s vámi mluvit.”

Zůstaly jsme samy ve třídě. Zavřela dveře, sedla si za svůj stůl, pozvala mě, abych si sedla naproti. Její tvář byla vážná, ustaraná.

Začala opatrně: „Chci vám něco ukázat. Minulý týden děti psaly úkol na téma ‘Můj obyčejný den’. Váš vnuk napsal text, který… to nemohu ignorovat. Musím to ukázat rodičům.”

Vytáhla ze šuplíku složku, otevřela jí na příslušné stránce a podala mi ji. Její ruce se mírně třásly.

Vzala jsem složku, podívala se na vnukovo dětské písmo. Přečetla jsem nadpis: „Můj obyčejný den”.

Začala jsem číst.

“Vstávám v šest ráno od křiku. Máma a táta se hádají v kuchyni. Táta křičí, že máma je špatná manželka. Máma pláče. Ležím v posteli a předstírám, že spím. Mám strach.

V sedm hodin máma vejde do mého pokoje. Oči má rudé. Říká — vstávej, je čas do školy. Vstanu, oblékám se. Jdu do kuchyně snídat. Táta sedí naštvaný, nedívá se na mě. Máma servíruje talíř s kaší, ruce se jí třesou.

Jím rychle, abych mohl odejít z domu. Ve škole je dobře. Tam je ticho, nikdo nekřičí.

Po škole jdu domů pomalu. Nechci přijít. Otevřu dveře tiše. Kouknu — pokud je táta doma, jdu do svého pokoje, zavírám se a dělám úkoly. Pokud táta není doma — sedím s mámou v kuchyni, pomáhám jí připravit večeři.

Večer táta přijde. Někdy je hodný, pak večeříme společně, díváme se na televizi. Ale častěji je zlý. Křičí na mámu, že večeře je nedobrá, že je doma nepořádek, že nic neumí. Máma mlčí, dívá se do talíře.

Sedím a ani nedýchám. Čekám, až táta přestane křičet.

Pak jdu spát. Zavírám dveře do pokoje. Zakrývám se dekou přes hlavu. Slyším, jak se hádají. Táta křičí, máma pláče. Někdy slyším, jak něco padá, tříští se.

Ucpu si uši rukama a počítám do sta. Pak ještě jednou. A pak usnu.

Ráno se probudím a vše se opakuje.

Chci, aby máma byla šťastná. Chci, aby táta nekřičel. Chci, aby doma bylo ticho a klid, jako u babičky.

Až vyrostu, nikdy nebudu křičet na svou ženu a děti. Nikdy.”

Dověděla jsem se až na samém konci a nemohla odtrhnout oči od složky. Slzy mi tekly po tváři, ale neotřela jsem je.

Moje dcera. Můj zeť. Můj vnuk. Žijí tak každý den. A já jsem to nevěděla.

Učitelka seděla naproti a dívala se na mě se soucitem: „Musela jsem vám to ukázat. Podle zákona, pokud dítě popisuje domácí násilí, musím to nahlásit. Ale nejdřív jsem chtěla promluvit s rodinou.”

Utřela jsem slzy, vzchopila se. Zeptala se: „Mluvil o tom s vámi?”

Přikývla: „Zvala jsem ho po hodině, opatrně se zeptala. Potvrdil to. Řekl, že tak žijí už dva roky. Od té doby, co otec přišel o práci a začal pít.”

Nevěděla jsem, že zeť přišel o práci. Nevěděla jsem, že pije. Dcera mi nic neříkala. Volala jednou týdně a říkala — všechno je v pořádku, mami, pracujeme, žijeme. Věřila jsem jí.

A vnuk žil tímto nočním můrem dva roky. Každý den vstával od křiku. Bál se přijít domů. usínal za zvuků hádek.

Poděkovala jsem učitelce, slíbila, že se o to postarám. Vyšla jsem ze školy, sedla do auta. Zavolala dceři.

Odpověděla veselým tónem: „Mami, jak setkání? Všechno je v pořádku s vnukem?”

Řekla jsem rovným hlasem: „Potřebuji s tebou mluvit. Naléhavě. Hned teď přijdu k vám.”

Přijela jsem za dvacet minut. Zetě nebylo doma — díky bohu. Dcera otevřela dveře, usmívala se: „Mami, co se stalo?”

Prošla jsem do bytu, sedla na pohovku. Vytáhla telefon, vyfotila stránky vnukova úkolu ve škole, ukázala dceři: „Přečti si to.”

Vzala si telefon, začala číst. Úsměv jí mizel z tváře. Zbledla. Sedla si vedle mě na pohovku. Zakryla si obličej rukama.

Objala jsem ji: „Proč jsi mi to neřekla?”

Plakala: „Bylo mi trapně. Myslela jsem, že to zvládnu sama. Myslela jsem, že se změní. Nechtěla jsem tě rozrušit…”

Strávily jsme celý večer bez přerušení, mluvily. Vyprávěla vše — jak zeť přišel o práci dva roky zpět, začal pít, stal se agresivním, křičel, ničil věci. Oni trpěli, doufala, že najde práci, vše se zlepší. Ale bylo to jen horší.

A vnuk po celou tu dobu mlčel, snášel to, chránil maminku, jak mohl. A teprve ve školním slohu napsal pravdu.

Vzala jsem dceru a vnuka k sobě ten večer. Žijí se mnou už měsíc. Dcera podala žádost o rozvod. Vnuk chodí k psychologovi — učitelka pomohla najít dobrého specialistu.

Je klidnější. Usmívá se víc. Spí bez nočních můr. Říká — u babičky je dobře, ticho.

Myslím na to každý den. Dva roky můj vnuk žil ve strachu. Vstával od křiku, bál se jít domů, usínal se slzami na tvářích. Zatímco já volala jednou týdně, ptala se — jak se máš? Dcera odpovídala — všechno je v pořádku. A já to neviděla, necítila, že něco není v pořádku.

Kdyby nebylo učitelky, která dala za úkol napsat sloh. Kdyby nebylo její pozornosti, jejího zájmu. Jak dlouho by můj vnuk ještě mlčel?

Někdy děti nemohou říci pravdu slovy. Bojí se, stydí se, nechtějí rozrušit. Ale vyjadřují to jinak — kresbami, slohy, chováním.

Řekněte mi upřímně: Díváte se pozorně na své děti, vnoučata? Vidíte, co se skrývá za jejich slovy “všechno je v pořádku”? Nebo také věříte na slovo, aniž byste se ptali dál?

A kdyby vaše dítě nebo vnuk napsalo takový sloh — dozvěděli byste se o tom? Nebo by učitelka mlčela, nechtěla se plést do cizí rodiny?