Darovala jsem dárek s dobrým srdcem… a ráno jsem uviděla něco, z čeho se mi sevřelo srdce…

Darovala jsem velkého plyšového medvěda. Nového, s visačkou, takového, jakého se obvykle dává na oslavy. Stál u mě doma už pár měsíců — dárek, který se nevyužil. Bylo mi líto se dívat, jak se na něj nahoře práší. Pomyslela jsem si, že by mohl někoho potěšit.

Umístila jsem oznámení na sociální sítě: «Darujeme zdarma velkého plyšového medvěda. Nový». Vypadalo to jednoduché — jen měkká hračka. Ale hned se objevily komentáře: «Jaké má rozměry?», «Můžete poslat fotku s metrem?», «Opravdu dáváte zdarma?». Lidé se dohadovali, kdo napsal první, kdo je «v řadě». Unavila jsem se odpovídáním a rozhodla se: dám ho prvnímu, kdo přijede hned teď.

Za deset minut napsala žena. Soudě podle profilu, máma. Bydlí vedle domu. «Mohu si ho vyzvednout hned teď? Dcera už dlouho o takovém sní.» Samozřejmě, můžete. Za půl hodiny už stála u vchodu, usmívala se, děkovala. Medvěda jsme sotva vměstnali do kufru. Cítila jsem radost — jako bych udělala něco dobrého.

A následujícího rána jsem vyšla na dvůr… a uviděla ho.
Toho samého medvěda.

Stál opřený o odpadkový koš. Čistý, celý, dokonce i visačka na místě.
Ihned jsem ho poznala — ten světle béžový kožíšek, ta lehce nakloněná mašle. Můj.

Nejprve jsem jen ztuhla. Potom jsem šla blíže — myslela jsem, že to může být náhoda, někdo ho jen zanechal na chvíli. Ale vedle se válela taška, a na ní — adresa té ulice, kde bydlí ta žena. Nebylo pochyb.

Nechápu, proč to tak zasáhlo. Přece je to jen hračka. Ale něco se uvnitř zlomilo. Možná proto, že jsem ho dala s teplem, v dobré víře, ne za peníze, ne kvůli lajků. A dostala jsem tohle — jako políček.

Stála jsem a dívala se na toho medvěda, a v krku měl knedlík. Lidé chodili kolem, někdo se dokonce zasmál: «Podívejte, vyhodili dětskou radost». A já se najednou cítila jako ta hračka. Milá, nepotřebná, odhozená, protože někomu nepadla do velikosti, nálady, plánů.

Mohla bych ho jednoduše vzít zpět. Ale nedokázala jsem to. Ne ze studu — z bolesti. Protože se zdá, že mi není líto medvěda, ale samotné myšlenky, že dobro je ještě někomu třeba. Že někdo umí ocenit, i když je věc zadarmo. I když člověk nic nevyžaduje na oplátku.

Večer jsem navštívila stránku té ženy. A tam — nové příspěvky, úsměvy, káva, manikúra. Ani slovo o medvědovi. Ani nejmenší stopa vděčnosti. A já pořád přemýšlela: proč ho vůbec vzala? Proč říkala, že dcera si přála? Jen kvůli emocím? Kvůli fotografii? Kvůli tomu, aby se nedostal někomu jinému?

Seděla jsem v kuchyni a najednou jsem se rozplakala. Tiše, jako dítě, kterému vysvětlili, že pohádky neexistují. Že dobrotu vždycky nevracíme. Že někdy lidé berou ne proto, že to potřebují, ale protože mohou.

Od té doby už věci na internetu nedávám. Když vidím, že někdo potřebuje — přinesu sama, podívám se do očí, cítím, že člověk je opravdu rád.
Ale přesto někdy, když procházím kolem odpadkového koše, nevědomky hledám toho medvěda pohledem.

Možná ne proto, že doufám, že ho uvidím. Ale protože stále nemohu dostat z hlavy otázku:
proč lidé tak snadno odhazují to, co někdo daroval od srdce?