Dala jsem synovi polovinu svého důchodu 15 let — říkal, že sotva vychází s penězi. Jednoho dne jsem náhodou narazila na jeho stránku na sociálních sítích. A viděla fotografie, které vysvětlily, kam po všechny ty roky mizely moje peníze…

Všechno začalo před patnácti lety, když se syn rozvedl s první manželkou. Přišel ke mně a řekl: “Mami, je mi těžko. Alimenty, nájem, půjčky. Nezvládám to.” Viděla jsem, jak trpí, hubne a vypadá vyčerpaně. Nabídla jsem, že mu pomůžu — dávat mu každý měsíc polovinu svého důchodu. Důchod není velký, ale na dva se dá rozdělit.

Přijal to s vděčností. Sliboval, že jakmile se postaví na nohy — vrátí vše. Nežádala jsem, aby to vrátil. To je můj syn, nemůžu se dívat, jak trpí.

Patnáct let jsem žila z poloviny důchodu. Šetřila jsem na všem — kupovala nejlevnější potraviny, opravovala staré oblečení místo koupě nového, vzdala se léků, které nebyly životně důležité. Zuby jsem neléčila — bylo to drahé, snášela jsem bolest. V zimě jsem šetřila na topení, doma chodila v teplém županu.

Syn přijížděl jednou za měsíc pro peníze. Vždycky si stěžoval — jakože vše zdražuje, nestačí to na život, sotva přežívá. Dala jsem mu obálku s hotovostí a odjel. Někdy zavolal, ale zřídka, byl zaměstnaný prací.

Viděli jsme se málo. Říkal, že nemá čas — práce, úkoly. Chápala jsem to, neurážela jsem se. Důležité bylo, že mu pomáhám.

Před měsícem mi vnučka, synova dcera z prvního manželství, poslala zprávu. Žije s matkou, komunikujeme málo. Napsala: “Babi, viděla jsi nové fotografie táty? Byl na dovolené na Maledivách, krása!”

Nerozuměla jsem, co má na mysli. Maledivy? Můj syn, který sotva vychází s penězi? Vnučka mi poslala odkaz na jeho stránku na sociálních sítích.

Otevřela jsem ji. A ztuhla jsem.

Desítky fotografií. Syn na plážích exotických zemí — Thajsko, Maledivy, Řecko, Španělsko. V drahých restauracích s manželkou — tou, kterou si vzal rok po rozvodu. V novém autě — to auto jsem viděla, myslela jsem, že je služební, ale byla jeho vlastní, koupená před třemi lety.

Fotografie z jejich bytu — velkého, moderního, s drahým nábytkem. Byla jsem tam jednou, dávno, když ho koupili. Tenkrát byl poloprázdný. Nyní — luxusně zařízený.

Fotografie dětí — mají dvě společné děti. Oblékány do značkového oblečení, drahé hračky, letní tábor v zahraničí.

Projížděla jsem jejich album a nemohla jsem dýchat. Cestování každého půl roku. Restaurace. Nákupy. Opravy. Nové spotřebiče.

A já patnáct let žila z poloviny důchodu, šetřila na chlebu, snášela bolest zubů, protože jsem neměla peníze na léčení.

Zavolala jsem synovi. Zeptala jsem se přímo: “Byl jsi minulý měsíc na Maledivách?” Váhal, pak přiznal: “Ano, mami, jeli jsme s manželkou, dlouho jsme to plánovali.”

Ptala jsem se na auto, na byt, na cesty. Začal se vymlouvat — jakože manželka dobře vydělává, ona to platí. Že je mu opravdu těžko, plat nestačí a moje pomoc je velmi potřebná.

Řekla jsem tiše: “Patnáct let ti dávám polovinu svého důchodu. Žiju z toho zbytku. Zuby neošetřuji — peníze nejsou. A ty létáš na Maledivy. A dál ode mě bereš peníze.”

Mlčel. Pak řekl: “Mami, ale ty jsi sama nabídla pomoc. Nežádal jsem tě o to.”

To je pravda. Sama jsem nabídla pomoc. Před patnácti lety, když byl v těžké situaci. Ale situace se dávno změnila. Oženil se s bohatou ženou, žije dobře, jezdí na dovolenou. A já dál dávala peníze, protože dál říkal, že je mu těžko.

Řekla jsem: “Od tohoto měsíce pomoc končí.” Zavěsila jsem.

Týden nevolal. Potom napsal zprávu: “Mami, chápu, jsi naštvaná. Ale nechápeš — mám velké výdaje, děti, manželka je zvyklá na určitý životní standard.”

Neodpověděla jsem.

Uběhl měsíc. Syn nepřijel pro peníze. Nezavolal. Mlčí. Asi se urazil, že jsem přestala pomáhat.

Za ty peníze, které jsem mu dříve dávala, jsem konečně šla k zubaři. Vylečila jsem si zuby. Koupila si zimní bundu — stará byla úplně obnošená. Teď normálně zapínám topení, nemrznu doma.

Žiji z plného důchodu poprvé za patnáct let. A cítím se bohatá.

Ale uvnitř je prázdno. Pomáhala jsem synovi, myslela jsem si, že ho zachraňuji před chudobou. Ale on jen využíval mojí laskavosti, aby žil ještě pohodlněji. Létal na dovolené, zatímco já šetřila na chlebu.

Víte, co je nejvíc bolestivé? Ne to, že bral peníze. Ale že dál naříkal nad těžkostmi. Každý měsíc přijížděl se smutnou tváří, vyprávěl, jak je to těžké. A přitom před týdnem se vrátil z Thajska.

Mohl říct pravdu. Mohl říct: “Mami, děkuji, velmi jsi mi pomohla, ale teď už to zvládám sám.” Byla bych šťastná. Byla bych na něj hrdá.

Ale mlčel. Bral peníze. Utrácel na zábavy. A nechal mě myslet si, že potřebuje pomoc.

Vnučka mi po té příhodě napsala: “Babi, promiň, nevěděla jsem, že pomáháš tátovi. Myslela jsem, že víš, jak žijeme.”

Odpověděla jsem: “To není tvoje chyba, milá.”

Teď nevím, jak dál budovat vztah se synem. Je uražený, že jsem ho “opustila v těžké chvíli”. A já jsem uražená, že mě patnáct let klamal.

Řekněte, je špatné, že jsem přestala pomáhat? Nebo měl syn říct pravdu?

Pokračovali byste v pomoci dospělému dítěti penězi, když zjistíte, že je utrácí za luxus, zatímco vy šetříte na tom nejdůležitějším?