Čtyři roky jsem se pyšnila tím, jak se můj manžel stará o svou matku, dokud nezazvonil telefonát, který obrátil celý můj život…

Jsme manželé dvacet šest let. Obvyklá rodina. Práce, domácnost, děti dospěly, odstěhovaly se. Tchyně žila sama ve svém domě na venkově. Manžel k ní jezdil pomáhat. Tak to bylo vždycky.

Před čtyřmi lety řekl, že jeho matka stárne a že je pro ni těžké zvládat to sama. Že bude jezdit každý pátek pomáhat s domácností. Okrýt zahradu, nasekat dříví, něco opravit. Souhlasila jsem. Je to správné, matka je starší, musí se jí pomáhat.

Každý pátek odjížděl po práci. Připravovala jsem mu jídlo s sebou. Pekla jsem koláče, karbanátky, aby jeho matka nemusela nic vařit. Vzal si tašku a odjel. Vracíval se v neděli večer.

Ptala jsem se, jak se má matka, jak se věci mají. On odpovídal, že dobře, že to zvládá. Že pomáhal v domě, povídali si, všechno dobré. Těšila jsem se, že mám tak starostlivého manžela.

Tchyni jsem viděla zřídka. Jednou za dva až tři měsíce manžel navrhoval, abychom jeli spolu, ale většinou jsem odmítala — práce, povinnosti, únava z celého týdne. Říkala jsem, že to sám zvládne. Naposledy jsem u ní byla před skoro rokem. Vypadala špatně, stěžovala si na zdraví, ale lékaře neměla ráda. Doporučovala jsem, aby se nechala vyšetřit, ale odmítla.

Uteklo dva roky. Už méně často jsem se ptala na tchyni. Manžel říkal, že se drží, že je vše stabilní. Věřila jsem mu.

Včera volala neznámá žena. Představila se jako sousedka tchyně. Plakala do telefonu. Mluvila zmateně.

Řekla, že dlouho vydržela, ale už nemůže mlčet. Že svědomí jí nedá spát. Že mi musí říct pravdu.

Nerozuměla jsem, o čem mluví. Požádala jsem, aby to vysvětlila.

Zeptala se, zda vím, že manžel jezdí každý pátek do domu tchyně. Odpověděla jsem, že vím. Že jezdí pomáhat matce.

Zmlkla. Pak tiše řekla: “Drahá, o jaké matce mluvíš? Vždyť umřela před dvěma lety…”

Ihned jsem nepochopila její slova. Zeptala jsem se znovu. Pomalu zopakovala, že tchyně umřela před dvěma lety. Infarkt. Nalezli ji sousedé. Manžel přijel, zorganizoval pohřeb. Rychle, tiše, bez oznámení. Byli tam sousedé. Já tam nebyla.

Srdce mi zběsile tlouklo. Snažila jsem se vzpomenout — volal mi manžel před dvěma lety, říkal něco? Ne. Nic nebylo. Žádný pohřeb. Žádné slzy. Prostě dál jezdil každý pátek.

Sousedka pokračovala. Řekla, že od té doby dům stojí prázdný. Že manžel opravdu přijíždí každý pátek. Ale ne sám. S ženou. Mladou. Žijí tam spolu celý víkend. Vidí jejich auto, vidí světlo v oknech. Několikrát je viděla na dvoře.

Držela jsem telefon a poslouchala. Říkala, že dlouho přemýšlela, zda mi to říct nebo ne. Že se bála zasahovat. Ale svědomí ji mučilo. Že to není správné, že bych to měla vědět.

Zeptala jsem se, zda je si jistá. Odpověděla, že naprosto. Že je viděla mnohokrát. Že celá ulice to ví. Že manžel přijíždí každý pátek s touto ženou, jsou tam celý víkend, odjíždějí v neděli.

Zavěsila jsem. Seděla jsem v kuchyni. Dívala se na tašku s jídlem, kterou jsem připravila dnes ráno. Dnes je pátek. Manžel přijde z práce, vezme si tašku, řekne, že jede k matce. K mrtvé matce. S živou milenkou.

Čtyři roky. Čtyři roky jezdil k matce. Poslední dva roky — k mrtvé matce. Lhal mi do očí. Bral si mé jídlo. Říkal, že pomáhá. A trávil víkendy s jinou ženou v domě zemřelé tchyně.

Manžel přišel večer. Vzal si tašku, jako obvykle. Řekl, že jede k matce, vrátí se v neděli.

Zeptala jsem se: “K jaké matce?”

Zastavil se. Podíval se na mě. Zopakoval, že k matce.

Řekla jsem, že mi volala sousedka.

Zbledl. Minutu mlčel. Pak tiše vydechl: “Mohu to vysvětlit.”

Požádala jsem, aby to vysvětlil.

Začal říkat, že ano, setkává se s ženou. Že to začalo před dvěma lety. Jakmile matka zemřela, neřekl jsem ti to, protože se bál reakce. Že dům stál prázdný, rozhodl se ho využít. Že mají vážný vztah.

Zeptala jsem se na jídlo, které jsem připravovala.

Odpověděl, že jedli spolu. Že neumí vařit. Že mé jídlo hodně pomáhalo.

Odešel ten večer. Řekl, že přemýšlí, co dál. Dodnes se nevrátil. Volá, prosí o setkání, aby nám to mohlo vysvětlit.

Sama sedím doma. Dívám se na kuchyň, kde jsem čtyři roky každý pátek připravovala jídlo na cestu. Pekla koláče. Obávala se, že je unavený, když pomáhá matce. Byla jsem na něj pyšná.

A on jezdil za milenkou. Skrýval smrt vlastní matky. Dva roky lhal. Bral si mé jídlo. Krmil jí jinou ženu. Používal dům zesnulé matky na nevěru.

Řekněte, je možné něco takového odpustit? Nebo lež během čtyř let, zatajování smrti matky, využívání mé péče — je to něco, co se nedá odpustit? A jak dál žít, když chápu, že jsem byla čtyři roky úplnou hlupačkou?