Chystala jsem se přestěhovat do jiného města, věci už byly sbaleny, auto nastartované, ale pak maminka vyšla na verandu a pevně řekla: „Nikdy neodjedeš, dokud si to nepřečteš…“

Stála jsem na verandě s klíči v ruce. Auto bylo nastartované, kufry pečlivě naložené v autě. Chystala jsem se odjet — ne na den, ne na týden, ale navždy. Nové město, nová práce, nový život. Dlouho jsem se připravovala na tento krok a zdálo se, že mě už nic nezastaví.

Ale pak na verandu vyšla maminka. Pomalu ale jistě, jakoby to nebyla ona, kdo včera celý večer plakal. V rukou měla tenkou obálku, tu starou, zežloutlou na okrajích, kterou jsem viděla v jejím prádelníku, ale nikdy se neodvážila se jí dotknout. Podala mi ji a řekla pevně, bez chvění v hlase: „Nikdy neodjedeš, dokud si to nepřečteš“.

Chtěla jsem namítnout, říct, že spěchám, že na mě čekají. Ale něco v jejím výrazu mě zastavilo. Nebyl to strach, ani zoufalství — spíš únava, která se za roky nasbírala. Vzala jsem obálku a vrátila se domů.

Uvnitř byl dopis. Otcův rukopis — známý, nevyrovnaný, jako by psal ve spěchu. Datum — rok předtím, než nás opustil. Sedla jsem si na židli, rozložila list a začala číst.

Otec psal, že si vzal velký úvěr, aby podpořil jeden projekt. Myslel si, že se peníze rychle vrátí i se ziskem, ale věc ztroskotala. Pak se rozhodl skrýt pravdu a všechny dluhy napsat na své jméno, aby nerušil naši rodinu. Dále říkal, že pokud se něco stane, maminka zůstane sama — s obrovským dluhem, o kterém nikdo neví. Prosil mě, „abych ji neopustila, až přijde čas“.

Četla jsem ten dopis několikrát. Slova nejprve zněla nesrozumitelně, význam mi nedošel hned. Vzpomněla jsem si, jak se maminka po jeho smrti zklidnila, jak si přestala kupovat nové věci, jak odmítala rekreaci v našem domku u jezera a pak ho nakonec prodala. Tehdy jsem si myslela, že prostě teskní po otci a nechce navštěvovat místo, kde byla kdysi s ním šťastná, a teď chápu, že šetřila na všem, jak jen mohla, a snažila se vyrovnat dluhy.

Maminka stála u okna, neobracela se ke mně. Zeptala jsem se, proč mlčela tolik let. Řekla, že věřila, že to zvládne sama. Nechtěla zasahovat do mého života, ale v posledních měsících jí volali nějací lidé a vyžadovali peníze, hrozili soudem. Přiznala se, že nevěděla, jak mi o tom všechno říct, dokud nepochopila, že odcházím navždy.

S dopisem v rukou jsem cítila, jak se mi uvnitř všechno svírá. Radostně jsem se připravovala na nový život, zatímco moje maminka žila s myšlenkou, že nese na ramenou břemeno, které je pro jednoho člověka příliš těžké. Nevěděla jsem, co říct. Nevěděla jsem, co dělat.

Vyšla jsem ven. Auto stále běželo, tiše vibrovalo. Kufry ležely v autě jako připomínka nedokončeného rozhodnutí. Stála jsem a dívala se na ně, jakoby určovaly výsledek kola.

Maminka vyšla za mnou. Neprosila mě, abych zůstala. Nevyslovila žádné prosby. Jen stála vedle mě, trpělivě čekajíc na jakékoli mé rozhodnutí.

Zavřela jsem kufr. Pak ho znovu otevřela. A znovu zavřela. Myšlenky v hlavě míhaly, v duši se praly povinnost vůči mamince, strach, hněv, soucit, nepochopení, jak bych mohla pomoci. Ale jedno jsem chápala určitě: ať si vyberu cokoli, cesty zpět už nebude.

Tak jsem ten den neodjela, ale kufry do domu jsem také nevrátila. Zůstaly stát v chodbě jako symbol nevyřešené otázky.

Už několik týdnů žiji mezi dvěma rozhodnutími. Pomoci mamince a vzdát se snu — nebo přece jen odejít, postavit svůj život, vědět, že ona zůstane sama s tímto břemenem.

A já si neustále kladu otázku: učinila jsem dobře, když jsem se tehdy zastavila na verandě? Co mám udělat teď — zůstat nebo se přece jen vydat vlastní cestou? A jak byste se zachovali vy na mém místě?