Chtěla jsem najít kluka, který by byl jako můj otec, ale zamilovala jsem se do jeho ženatého kamaráda…

Když jsem byla malá, zdálo se mi, že můj táta je ten nejspolehlivější člověk na světě. Vždy věděl, co říct, když mi bylo zle. Jeho ruce — silné, teplé — byly pro mě symbolem bezpečí. Vyzvedával mě ze školy, přivezl mi zmrzlinu po náročném dni, smál se mým hloupým příběhům a podporoval mě, i když se zdálo, že celý svět je nepřátelský.

Vyrostla jsem s pocitem, že muž by měl být takový — klidný, sebevědomý, zralý. Hledala jsem v klucích jeho rysy: inteligenci, vážnost, péči. Ale mezi mými vrstevníky bylo jen zklamání — byli hluční, povrchní, nerozuměli tichu a necítili bolest druhých.

A pak se objevil on.

Dmitrij. Otcův přítel. O téměř dvacet let starší než já. Ženatý. Otec dvou dětí.

Viděla jsem ho dříve — letmo, na nějakých rodinných setkáních. Přicházel s manželkou, přinesl domácí likér, vtipkoval s mým otcem, zdvořile mi přikývl: «Stále rosteš a krásníš, Mášo».

Ale jednoho dne se všechno změnilo. Přišla jsem za otcem do práce, on mě požádal, abych počkala na chodbě, a já náhodou uslyšela, jak se Dmitrij smál. Ani si nepamatuji, čemu — ale v tom smíchu bylo všechno: zralost, teplo, sebevědomí, které jsem léta hledala.

Začali jsme si povídat. Pak znovu. A znovu. O pár týdnů později mě pozval na kávu — «přátelsky». Věděla jsem, že to není správné. Věděla jsem, že to tak být nemá. Ale bylo mi dvacet tři. Byla jsem osamělá a jeho pozornost se stala tím dechem vzduchu, který mi tak chyběl.

Mluvil se mnou ne jako se studentkou, ale jako se ženou. Díval se do očí, poslouchal. Viděla jsem, jak se mu třese hlas, když vyprávěl o svých problémech v manželství. Slyšela jsem v něm únavu, strach z nepochopení. Měla jsem pocit, že se mohu stát tím, kdo mu poskytne klid.

Nedělal žádné prudké kroky. Jen jsme se procházeli. Povídali si. Smáli se. Potom se dotkl mé ruky — a bylo to jako elektřina. Všechno ve mně ztuhlo. Chtělo se mi utéct. Ale zůstala jsem.

První noc přišla po dvou měsících.

Po ní jsem plakala. On mlčel. Jen mě hladil po vlasech a šeptal: «Promiň». Doufala jsem, že opustí svou ženu. Říkal, že je to složité. Že děti. Že hypotéka. Že ona, jeho žena, je nemocná a bez něj se zhroutí. Ale miluje mě. Jen mě.

Věřila jsem mu. Protože jinak by všechno bylo zbytečné.

Rok. Byli jsme spolu rok. Skrývali se. Setkávali se v pronajatém bytě, kam přijížděl «po schůzkách». Začala jsem čekat jako závislá. Nádech — a jen když zavolal. Výdech — když poslal zprávu.

Moji přátelé se začali vzdalovat. Můj táta mě přestal poznávat. «Stala ses jinou», — říkával. A já se prostě topila. Byl mým majákem i bouří.

Jednoho dne jsem zjistila, že jeho žena má výročí. A on samozřejmě bude s ní. Celý večer jsem strávila na podlaze, objímající jeho košili a plakala ze zlosti na sebe, na něj, na celý svět. Nemohla jsem vinit jeho ženu. Nemohla jsem vinit ani jeho. Jen sebe. Za to, že jsem si vybrala být náhradní variantou.

Do druhého roku zmizel. Prostě přestal psát. Neodpovídal. Telefon byl vypnutý. Jednou můj táta řekl: «Dima odjel. Přestěhoval se s rodinou». Přikývla jsem, sevřela rty. Ani se nerozloučil.

Z této historie jsem vyšla zlomená. Zdrvená. Necítila jsem se jako žena. Jen jako stín.

Trvalo měsíce, než jsem se zotavila. Naučit se spát, aniž bych si vzpomínala, jak mě držel za ruku. Dívat se do zrcadla a vidět tam sebe, a ne něčí dočasné útěchu.

Uvědomila jsem si, že jsem nemilovala jeho. Milovala jsem verzi otcovy spolehlivosti, kterou ztělesňoval. Zamilovala jsem se do obrazu. Do snu. A realita byla úplně jiná.

Dnes mi je dvacet sedm. Už nehledám v mužích svého otce. Hledám ty, kdo umí být upřímní. Kteří se neschovávají za okolnosti. Kteří si vybírají — a neopouštějí.

A ano, stále věřím v lásku. Jen teď — bez iluzí.

Řekněte… vám se také někdy zdálo, že milujete, a pak najednou pochopíte — jen jste hledali v někom to, co vám chybělo od dětství?