Chlapec zachránil dítě z uzamčeného auta, ale matka místo poděkování zavolala policii. A situace se vyvinula zcela nečekaným způsobem…

Martin se vracel domů po těžké směně. Den se táhl nekonečně a on toužil jen po jednom — po chladivé sprše a sklenici ledové vody.
Ulice se rozpálená od slunce roztékala. Asfalt jako by dýchal ohněm, vzduch se chvěl a každý krok se ozýval v těle jako lepivá únava. Bylo nejméně třicet pět stupňů a i ti nemnozí kolemjdoucí kráčeli jako stíny, přitisknutí ke stěnám budov.

Zatočil na známou cestičku kolem starého supermarketu. A tu zmrazil.
Zpočátku si myslel, že se zmýlil. Ale pak to uslyšel znova.
Pláč. Dětský. Tlumený, slabý, jako by z dálky.

Martin zvedl hlavu. Na téměř prázdném parkovišti, ve stínu sluncem opáleného stromu, stál vůz. Nový černý SUV. Pláč přicházel z tohoto směru.

Přiblížil se. Srdce mu bilo v krku.
Okna — zevnitř zamlžená. A skrze zakalené sklo ho uviděl: malého chlapce, sotva dvouletého. Obličej zarudlý, celé poseté skvrnami od horka. Tváře spálené, oči napůl zavřené, rty suché a popraskané. Dítě slabě hýbalo rukama, přitisknutými k hrudi.

Martin trhl za dveře — zamčeno. Oběhl auto — stejné.
Udeřil pěstí do skla:
— Hej! Je tam někdo?! Je tu dítě!

Prázdnota. Parkoviště bylo liduprázdné. Nikdo nepřišel. Nikdo se neozval.

V hrudi zařvalo. Před očima se mu rozsvítily obrazy: opuchlá tvář chlapce, ztuhlý pohled. «Vždyť se udusí…»

Martin se otočil a uviděl na kraji chodníku kámen. Těžký, šedý.
Myšlenka v hlavě vzplála: «Rozbiješ — bude to zločin. Poškodíš cizí majetek. Budeš odpovídat dle zákona».
Ale hned poté — zrak znovu spočinul na dítěti. Tváře už nabraly bordovou barvu, pohyby se téměř zastavily.

Popadl kámen a plnou silou udeřil do skla. Jednou, podruhé.
Sklo se zvukem prasklo a rozletělo se na střepy. Do obličeje udeřil rozpálený vzduch z interiéru. Jakoby otevřel dveře do pece.

Martin rozrazil dveře, třesoucíma se rukama odepjal bezpečnostní pás a zvedl chlapce do náručí. Byl horký jako uhlík. Tělo zvadlé, dech sotva slyšitelný.

— Vydrž, maličký… vydrž! — zašeptal.

A rozběhl se. O dvě ulice dál byla poliklinika. Martin nesl dítě v náručí, necítil ani horko, ani váhu, ani vlastní nohy. Jen srdce mu hlučně bušilo: «Jen to stihnout… jen živý…»

Dveře polikliniky se otevřely. Vřítil se do haly.
— POMOC! DÍTĚ! — hlas mu selhal, ale byli vyslyšeni.

Sestra přispěchala, popadla chlapce a odnesla ho do ordinace. Lékaři se vrhli ke stolu, někdo zapnul kyslík.
— Přišli včas! — zvolala sestra. — Ještě chvíli a bylo by pozdě!

Martin se vyčerpaně sesunul na sedačku na chodbě. Ruce se mu stále třásly, tričko bylo mokré od potu, uši zněly.

A najednou se dveře rozlétly. Vběhla žena.
Na pohled — trochu přes třicet, upravená, drahá kabelka na rameni. Obličej zkřivený — ne hrůzou, ale vztekem.

Uviděla Martina a vybuchla:
— ZLOMIL jsi mi auto?! Co to děláš, jsi úplně blázen?!

Martin nevěřil svým uším. Čekal cokoliv: křik, slzy, vděčnost. Ale ne toto.
— Vaše dítě… málem zemřelo… — vydechl.

— No tak! — mávla rukou. — Šla jsem jen na minutu do supermarketu! NA MINUTU! Nechala jsem dokonce na čelním skle číslo svého telefonu! Víte vůbec, kolik stojí to sklo?! Zaplatíte to! Ihned zavolám policii!

Vytáhla telefon.

Za patnáct minut přijela hlídka.
Policista — pevný, nevysoký muž kolem čtyřiceti — pozorně vyslechl Martina. Ten vyprávěl všechno: jak uslyšel pláč, jak rozbil okno, jak nesl dítě.

Důstojník kývl, obrátil se k ženě. Jeho tvář ztvrdla.
— Nechala jste dítě v autě? V takovém horku? S zavřenými okny?

— Ale říkám, bylo to jen na minutu! — její hlas se zlomil.

— Ohrožujete tím život dítěte, což může mít právní důsledky, — řekl chladně. — A možná i odebrání rodičovských práv.

Žena zbledla. Ručky se jí třásly, telefon spadl na podlahu.
Martin mlčel. Necítil radost. Nechtěl pro ni trest a pro sebe chválu. Prostě udělal, co měl.

Policista se k němu otočil a řekl rozhodně:
— Jsi skvělý, chlapče. Zachránil jsi dítěti život. Je škoda, že má takové rodiče. Potřebujeme takové lidi, jako jsi ty.

Martin stál, a jeho ruce se stále třásly. V hrudi mu hořel plamen — ne od slunce, ale od toho, co právě prožil.
Zachránil. A to bylo hlavní.

❓A co si myslíte vy — udělal Martin správně, když rozbil cizí auto, aby zachránil dítě?