Chlapec každé ráno nosil jídlo toulavému kocourovi, dokud mu jednoho dne nenechal na prahu nečekaný dárek

Poprvé ho spatřil na podzim, když se vracel ze školy. Mezi kontejnery se krčil hubený mourovatý kocour s otrhaným uchem. Nežádal o pomoc, ale pohled jeho žlutých očí byl ostražitý a unavený. Chlapec věděl, že doma by mu asi nedovolili přivést zvíře, a tak se rozhodl pomáhat mu jinak.

Dalšího dne vzal ze stolu kousek šunky a položil ji na chodník kousek od kocoura. Ten se na jídlo jen podíval, pak na chlapce a po chvíli otálení ho snědl. Tak začal jejich tichý rituál.

Každé ráno vycházel o něco dříve, aby nechal u zdi malou porci jídla. Někdy to byly zbytky večeře, jindy kousek sýra nebo vařené vejce. Kocour nikdy nepřišel blíž, ale vždy čekal. Časem začal vycházet ze svého úkrytu o něco dříve, opatrně se rozhlédl a jedl už za přítomnosti chlapce.

Zima pominula a přišlo jaro. Věděl, že život koček na ulici bývá krátký, ale tento mourovatý tulák se držel překvapivě statečně. Už nevypadal tak hubeně, jeho srst zhoustla a pohyby byly sebevědomější. Chlapec začal doufat, že možná jednoho dne kocour sám projeví zájem jít s ním domů.

Jednoho rána se však všechno změnilo. Jako obvykle vyšel z domu s kouskem šunky v kapse, ale kocour nikde. Chlapec se rozhlížel, naslouchal – ticho. Nechal jídlo na obvyklém místě a šel do školy s těžkým srdcem.

Když se vrátil, jídlo tam zůstalo netknuté. Ani další ráno nepřineslo změnu. Nevěděl, co si má myslet. Mohlo se kocourovi něco stát? Nebo našel jiné místo, možná… něco horšího?

Potřetí však našel něco zvláštního na prahu domu. Byl to malý uzlíček – pečlivě složené suché listí, mezi nimi ležela péřová hračka. Dětská hračka, taková, s jakou si hrají koťata.

Chlapec ztuhl. Hned věděl, odkud pochází. Když uzlíček zvedl, ucítil sevření v hrdle. Nevěděl, jestli jeho mourovatý přítel ještě někdy přijde, ale tento dárek byl příliš zjevný na to, aby to byla náhoda.

Dlouho stál na prahu a v rukou svíral tento prostý, ale nekonečně cenný vzkaz na rozloučenou.

Uplynulo několik týdnů, ale kocour se už neukázal. Chlapec každé ráno stále vycházel ven a doufal, že uvidí známou siluetu, ale místo, kde dříve sedával mourovatý tulák, zůstalo prázdné.

Jednoho dne uslyšel tiché mňoukání v uličce za domem. Srdce mu sevřelo – ten zvuk už znal. Mezi rozházenými kartonovými krabicemi tam ležela tři drobná koťátka, stočená do klubíčka. Byla úplně malinká, slepá a třesoucí se.

Chlapec se opatrně přiblížil. Nevěděl, kam se jeho mourovatý přítel ztratil, ale teď všechno dávalo smysl. To byla jeho rozloučení, jeho poslední prosba o pomoc.

Zvedl to nejslabší koťátko a pocítil, jak ho zaplavuje hřejivý pocit. Nemohl je tam nechat. V tu chvíli pochopil, že pro ně udělá totéž, co kdysi udělal pro jejich otce – nenechá je samotné.

A tak se místo jednoho tuláckého kocoura v jeho životě objevili hned tři. Ačkoliv jeho mourovatý přítel už nebyl vedle něj, vzpomínka na něj teď žila v těchto malých tvorech, kterým kdysi svěřil svou poslední naději.