Chlapec celé hodiny seděl u železnice a mával projíždějícím vlakům, dokud jednoho dne jeden ze strojvůdců nezastavil

Na okraji vesnice, kde koleje vedly podél pole, žil chlapec jménem Louis. Bylo mu devět let a každé odpoledne po škole běžel k železnici, sedl si na starý kmen u náspu a čekal. Jeho hnědé oči pokaždé zářily, když v dálce zaslechl hřmot. Vyskočil a začal mávat rukama projíždějícímu vlaku.

Někdy si ho strojvůdci ani nevšimli. Někdy na oplátku krátce zapískali. Ale byl jeden, jehož lokomotiva vždy zpomalila a který mu z kabiny zamával zpátky. Louis mu dokonce dal jméno – „Pan Čapka“, protože měl vždy tmavomodrou čepici a knír.

Pro Louise se to stalo každodenním rituálem. Nevěděl, kdo je ten strojvůdce a jak se ten muž jmenuje. Ale v těch několika sekundách, kdy se jejich pohledy setkaly, cítil, že mezi nimi existuje spojení. Připadalo mu, že to není jen vlak řítící se kolem, ale že je opravdu pro někoho důležitý.

Jednoho dne vlak zpomalil víc než obvykle. Louis byl překvapený – dříve rychlost téměř neměnil. Tentokrát se však vlak téměř zastavil. Z kabiny vystoupil právě ten strojvůdce v tmavomodré čepici.

– Ahoj, – řekl. – Ty musíš být Louis, že?

Chlapec zmateně přikývl.

– Vídam tě tady téměř každý den. Víš, stal ses součástí naší trasy. Všichni kluci na stanici o tobě vědí. Povzbuzuješ nás.

Louis nevěděl, co má říci. Ani ho nenapadlo, že by si někdo jeho mávání všiml.

– Dnes máme zvláštní den. Je to naposledy, co tento vlak projíždí vaší vesnicí – trasu mění. A tak jsem si řekl, že se musím zastavit a poděkovat ti.

Chlapec cítil, jak mu v krku roste knedlík dojetí. Ale strojvůdce si toho všiml a usmál se:

– Mám pro tebe něco.

Z kabiny vytáhl malou vlaječku s logem železnice a podal ji Louisovi.

– Teď jsi taky součástí našeho týmu.

Když se vlak rozejel a pomalu zmizel v dálce, Louis zůstal stát u náspu a pevně svíral vlaječku. Cítil se důležitý. Věděl, že i v úplně obyčejném dni může být místo pro zázrak – stačí být na svém místě a věřit, že si toho někdo všimne.

Od té doby Louis stále chodil k železnici. Vlaky už byly jiné, strojvůdci noví. Ale jednoho dne si sám nasadil modrou čepici a vstoupil do kabiny lokomotivy, aby předával dál tu jednoduchou radost, se kterou to všechno kdysi začalo.