Chci se jen vypsat, aby se mi trochu ulevilo od té nesnesitelné bolesti… Možná se v tom někdo pozná, pochopí mě a dá mi radu

Chci se jen vypsat, aby se mi trochu ulevilo od té nesnesitelné bolesti… Možná se v tom někdo pozná, pochopí mě a dá mi radu.

Je mi 39 let a mám dvanáctiletého syna. V srpnu bychom s bývalým manželem oslavili 17 společných let. Ale už nebudeme…

Před půl rokem, koncem listopadu, mi manžel oznámil, že se rozcházíme, protože „ochladl“ a už ke mně nic necítí. Už předtím byl ke mně chladný, odmítal se bavit. Zkoušela jsem zjistit, co se děje, ale nedostala jsem žádnou odpověď. Jen odsekával, ať ho „neotravuju hloupými otázkami“. Začal zůstávat déle v práci, vymlouval se na služební cesty, opravy auta, na věci, které už jsme dávno spolu zařídili.

O tom, že má milenku, se kterou pracoval už dlouhou dobu, jsem se dozvěděla až později. Celou dobu mi lhal, za mými zády s ní měl poměr. A přitom mi o ní říkal, že je „nestálá, několikrát rozvedená, že ležela v nemocnici, že to není žádná možnost“. Teď vím, že to byla jen zástěrka.

Můj muž byl vždycky pohledný, ženy se za ním otáčely. Asi to byla jen otázka času, kdy to naše skončí. A já – naivní a slepá – jsem nic neviděla. Pro mě to byl první muž, za kterého jsem se vdala a kterému jsem porodila dítě. A on se ke mně začal chovat agresivně, což trvá dodnes. Nerozumím – proč?

Se synem se vídá, posílá peníze, platí byt, ve kterém bydlíme. Je to jeho byt z doby před svatbou, takže se při rozvodu nedělí. On sám řekl, že v něm můžu se synem zůstat. Při odchodu mi slíbil, že se o peníze nemusím bát. A výsledek? Na prázdniny pro syna mi nedal ani korunu. A já se nechci ponižovat a prosit.

Strašně mě bolí a mrzí, že se mnou takhle naložil. Není to ani o lásce, ale o respektu. A ten už ke mně dávno nemá. To je to nejhorší. Jeho milenka je obyčejná ženská, je jí 41, žije v garsonce. Nechápu, co na ní vidí. A my jsme měli pěkný byt, všechno jsme si sami zařídili, já jsem se snažila vytvořit domov. A teď je to chladné místo plné slz. S ní jezdí po hotelech, utrácí peníze, a já? Já s ním byla 16 let v dobrém i zlém. Porodila jsem mu syna. A stejně jsem skončila nepotřebná, protože přišla jiná. Nikam mě nikdy nevzal, nikdy mi neprojevil teplo. Myslela jsem, že je prostě takový, že miluje tiše, v sobě. Ale ne.

Nejhorší je, že se mnou zacházel jako s věcí. Použil mě – a šel dál. Jemu je teď dobře: žádné děti na krku, peníze má, svobodu taky. A já si uvědomuju, že jsem udělala chybu – příliš jsem se v něm ztratila, příliš jsem se bála, že o něj přijdu. A ten strach se naplnil.

Se synem se vídá jednou týdně, už ho seznámil se svou „dámou“. Ale synovi je tam nepříjemně.

Já pořád žiju jako v mlze. Nedokážu uvěřit, že mě nejbližší člověk zradil. Cítím se ponížená, odmítnutá. Nejhorší je uvědomění, že nejsem milovaná, že mě nikdo nechce jako ženu. Všichni říkají, že čas léčí. Ale kdy?

Snažím se nezavírat do sebe. Se synem chodíme na angličtinu, na kurzy, na procházky, navštěvujeme rodiče, vídám se s kamarádkou. Všichni mě podporují. Ale uvnitř to vůbec není lehčí.

Před covidem jsem 12 let pracovala ve velké firmě. Pak bylo čím dál těžší zvládat práci a domácnost. Manžel sám mi poradil, ať toho nechám a starám se o rodinu. Finančně jsme si to tehdy mohli dovolit. Já se starala o všechno – o byt, o syna, o školu. Nikdy jsem nebyla „hospodyně v županu“ – dbala jsem o sebe, oblékala se, líčila, upravovala vlasy. Myslela jsem, že dělám všechno správně. Všemu jsem mu věřila, sdílela s ním všechno. A on mě zradil. Tak snadno vymazal 16 společných let.

Ano, byla jsem unavená. Intimita každý den? Ne, to nebylo. A on mi to vyčítal. A já se cítila vinná. Ale on sám pro mě jako pro ženu nikdy nic neudělal, nikdy se nesnažil mi ulehčit, nikdy mi nedal pocit, že jsem důležitá. Všechno jsem táhla sama. A teď jsem sama – s dítětem.

Někdy se snažím uklidnit – odešel člověk, který mě nemiloval. Ale stejně to nepomáhá. Bojím se samoty. Syn jednou vyroste a odejde. Rodiče tu jednou nebudou. A přátelé – každý má svůj život. Já jsem se vdávala s myšlenkou „na celý život“. Ale očividně ne za toho pravého.

Koukám kolem – lidé se smějí, užívají si života. A já bych se tak chtěla vrátit do té své radosti. Vždycky jsem byla veselá, pomáhala ostatním. Manžela jsem milovala víc než sebe. A teď mám pocit viny – že jsem mu možná nedala dost emocí, dost tepla. Neměla jsem zkušenosti, neměla jsem s čím srovnat. O tom, že jsem se cítila osamělá, jsem nikomu neřekla. A měla jsem. Teď je ta deprese tak hluboká, že už nemám sílu.

Omlouvám se, že píšu tak dlouze. Ale potřebuju oporu.