Celý život jsem žila pro ostatní. Ale jednoho dne jsem řekla – dost

– Zase je to přesolené, – slyšela jsem za sebou hlas Katky.
Ta tři slova zazněla jako facka. Chtěla jsem se otočit a říct: „Tak si to uvař sama,“ ale jen jsem zhluboka nadechla a dál míchala polévku.

Jmenuju se Marie, je mi šedesát. Už deset let žiju se svým synem Petrem a jeho ženou Katkou v malém domku u Brna. Když se ke mně nastěhovali, myslela jsem si, že začíná krásné období – rodina, vnouče, smích v domě, společné obědy.
Jenže místo radosti přišla únava.

Zpočátku jsem všechno dělala s úsměvem: prala jsem, vařila, uklízela, starala se o malou Anetku, pekla koláče a čekala, až se vrátí z práce. Ale postupně se z „můžeš mi na chvíli pomoct?“ stala každodenní povinnost.
Mé dny začaly vypadat stejně – ráno školka, pak oběd, úklid, večeře.
Kamarádky mě zvaly: „Marie, pojď s námi na procházku, do kina, na kávu.“ A já vždycky odpovídala:
– Nemůžu, Petr zase přijde pozdě, Katka je unavená…

Jednoho večera, když už všichni spali, jsem seděla v kuchyni s hrnkem čaje a dívala se z okna. V odrazu jsem viděla svůj obličej – unavený, prázdný. Kdy jsem se naposledy opravdu smála? Kdy jsem naposledy byla prostě Marie, ne máma, ne tchyně?

Ráno mě Petr požádal:
– Mami, pomůžeš Anetce s kreslením?
– Samozřejmě, – odpověděla jsem automaticky.

Anetka seděla u stolu a najednou se zeptala:
– Babi, proč jsi tady pořád ty? Kde je máma?
Ta otázka mě zasáhla víc, než bych čekala.

Večer přišla Katka domů, odhodila kabelku a podrážděně řekla:
– Proč je Anetka zase s tebou? Chtěla jsem být dnes s ní.
– Myslela jsem, že jsi unavená… – snažila jsem se klidně.
– Protože ty všechno děláš místo mě! Nemám ani chvíli být mámou! – vykřikla.

Tehdy jsem se poprvé zamyslela – možná opravdu dělám příliš. Možná moje pomoc víc škodí než prospívá. Ale jak má matka přestat se starat?

O pár dní později jsem onemocněla. Ležela jsem v posteli s horečkou a nikdo se ani nepřišel zeptat, jak mi je.
Petr jen nahlédl do pokoje:
– Mami, udělala jsi Anetce svačinu?
– Jsem nemocná…
– Aha, tak to Katka udělá.

Když za ním zaklaply dveře, došlo mi – kdybych tu nebyla, zvládli by to. Možná dokonce lépe.

Za týden jsem se šla projít a potkala starou kamarádku Alenu.
– Marie! Kde ses ztratila? V sobotu jdeme s holkama na koncert, pojď s námi!
– Nevím… možná budu muset být doma…
Alena si povzdechla:
– Oni jsou dospělí, ale ty žiješ, jako bys měla stále malé děti. Kdy začneš žít pro sebe?

Když jsem se vrátila domů, Katka stála v kuchyni. Otevřela ústa, ale já ji přerušila:
– V sobotu doma nebudu.
– A kdo pohlídá Anetku? – zeptala se překvapeně.
– Vy dva. Jste přece její rodiče.

Poprvé jsem to řekla bez strachu.
Večer jsem dlouho nemohla usnout – slzy mi tekly po tváři, ale v srdci jsem cítila podivné uvolnění.

V sobotu jsem šla na koncert. Hudba, smích, ženy v mém věku, které si ještě uměly užívat života. Prvníkrát po letech jsem se cítila svobodná.

Když jsem se vrátila domů, bylo uklizeno, Anetka spala a Katka seděla v kuchyni s hrnkem čaje.
– Zjistila jsem, že to zvládnu sama, – řekla tiše.
Jen jsem se usmála.

Od té doby se všechno pomalu změnilo. Přihlásila jsem se na kurz malování, začala se scházet s přáteli, naučila jsem se říkat „ne“.
Zpočátku byli překvapeni, ale časem si zvykli.

Dnes vím: když celý život žiješ jen pro druhé, jednoho dne se probudíš a zjistíš, že tebe samotné už dávno není.

A ty? Kdy jsi naposledy udělala něco jen pro sebe?