Čekala jsem od dětí překvapení k narozeninám… ale po jejich „dárku“ jsem chtěla jen odejít a plakat…

Připravovala jsem se na své 60. narozeniny jako na něco zvláštního. Ne kvůli dárkům, to ne. Jen jsem chtěla trochu tepla, pozornosti, pocit, že ty roky něco znamenaly. Týden předem jsem nakoupila potraviny, uklidila, dokonce pověsila nové závěsy — směšné, ale chtěla jsem, aby vše bylo hezké. Zavolala jsem dětem a řekla, že nechci nic velkého, jen se spolu sejít, po domácku. Řekli: „Mami, samozřejmě, že přijdeme!“ A já tomu uvěřila.

Ten den jsem vstala brzo, upekla koláč a prostřela stůl. Připravila jsem salát, kuře, kompot, vytáhla starou vázu, kterou jsem schovávala pro slavnosti. Vše působilo tak útulně. Dokonce i konvice vodu ohřívala nějakým zvláštním radostným způsobem. Seděla jsem a dívala se na hodiny. Dvanáct. Jedna. Dvě. Nikdo. Pak zpráva od syna: „Mami, my přijdeme trochu později, zastavíme se po nákupu.“ Dcera nenapsala.

Konečně se v pět hodin večer otevřely dveře. Vešli rychle, bez květin, bez úsměvů. Syn držel v rukou krabici s dortem ze supermarketu. Levný, v průhledném plastovém obalu, s roztátou šlehačkou. „Hlavní je — ne ten dárek, ale pozornost,“ řekl a položil krabici na stůl. A tahle věta, zdánlivě jednoduchá, zasáhla silněji, než kdyby vůbec nic nepřinesl.

Najedli se. Hovořili o něčem svém. Syn koukal do telefonu, snacha odpovídala na zprávy, vnoučata se hádala kvůli tabletu. Seděla jsem vedle, usmívala se a dolévala kompot. Nikdo se nezeptal, jak se cítím, jak žiji, zda nejsem večer osamělá. Všechno to bylo, jako by podle rozvrhu — přijeli, „odškrtli si“, najedli se, odjeli. Za hodinu už se chystali odejít. „Mami, musíme zítra brzo vstávat, promiň, bez urážky, ano?“ řekl syn.

Když za nimi zavřely dveře, v bytě bylo tak ticho, že jsem poprvé slyšela tikot nástěnných hodin. Uklidila jsem stůl, dala prázdné talíře do dřezu, vyndala ten dort, nakrájela kousek — a nemohla ho sníst. Byl sladký až do nevolnosti. Ne kvůli cukru — kvůli hořkosti.

Sedla jsem si k oknu a najednou jsem pochopila, že jsem asi sama vinná. Celý život jsem se snažila být pohodlná, neprosila, nestěžovala si, nezasahovala. „Hlavní je, aby měli vše v pořádku,“ opakovala jsem si, zatímco jsem prala, vařila, hlídala vnoučata, pomáhala penězi, když to potřebovali. A teď mají skutečně vše v pořádku. Jen beze mě.

Nečekala jsem mnoho — jen trochu lidského tepla. Ne luxus, ne drahé dárky. Chtěla jsem, aby se na mě někdo podíval do očí a řekl: „Mami, děkujeme, že tě máme.“ Místo toho — plastový dort a zdvořilý spěch.

Seděla jsem a přemýšlela: možná si opravdu myslí, že pozornost je prostě na hodinku přijít a pak odjet? Že lásku lze nahradit povinným setkáním jednou za rok? Nebo je to prostě život a já jsem zaspala dobu?

Nevím. Jen uvnitř se všechno stáhlo a poprvé po dlouhé době jsem se rozplakala. Tiše, bez hluku, aby to nikdo neslyšel. Protože se zdá, že už není ani nikdo, kdo by to slyšel.

Řekněte mi, odpustili byste takovou „pozornost“?