Čekal na svého člověka 9 let… A už nevěřil

Jmenuji se Jana. Je mi 61 let. Před rokem jsem ztratila svého manžela – muže mého života, se kterým jsem strávila téměř čtyřicet společných let. Od toho dne je můj dům prázdný. Přes den ticho, v noci poslouchám tikání hodin a přemýšlím, jestli takhle budu žít po zbytek života.

Jednou mi sousedka tiše řekla: „Jano, potřebuješ něco, co tě znovu přiměje žít.“ Navrhla, abychom jely do útulku. „Ne hledat psa – jen se podívat,“ dodala. Nechtělo se mi. Ale jela jsem.

V útulku byl hluk, štěkot, chaos. Psi skákali, kňučeli, snažili se upoutat pozornost. A on – seděl potichu. Ani nezvedl hlavu, když jsem se přiblížila. Jen se podíval. V jeho očích nebyla žádná naděje. Jen dlouhá, hluboká únava. Později jsem se dozvěděla, že mu je deset let. A že v útulku žije už devět.

Nikdo ho nechtěl. Všichni si vybírali malá, roztomilá štěňata. On byl starý, tichý, bez očekávání. Ale když jsem se mu podívala do očí, něco ve mně se pohnulo – poprvé po dlouhé době.

Druhý den jsem se vrátila s obojkem. Zaměstnanci útulku byli překvapení. Řekli: „On už nic nechce. Často ani nechce vyjít z kotce.“

Když jsem ho přivezla domů, sedl si do rohu a celý den se nepohnul. Večer jsem mu na pelíšek položila starý svetr po mém manželovi – okamžitě usnul. Ráno jsem se probudila a uviděla ho sedět u mé postele. Tiše. Klidně. Jako by mě hlídal.

Už uplynulo půl roku. Stále nedokážu mluvit o svém manželovi bez slz. Ale když se podívám na toho psa – pojmenovala jsem ho Hříbek – mám pocit, že všemu rozumí. Je stále velmi tichý. Neběhá, nehraje si, neštěká radostí. Ale každé ráno čeká u dveří, až se vrátím z obchodu. A večer si lehne vedle mě a položí hlavu na moje kolena.

Mám pocit, že na nás oba svět zapomněl. Ale našli jsme se navzájem. A teď jsme si domovem jeden druhému.

Věříte, že láska může přijít i tehdy, když už ji nikdo nečeká? Že dvě unavená, osamělá srdce mohou začít znovu? Napište mi, co si o tom myslíte. Moc by mě to zajímalo.