«Čekal jsem, že se vrátíš…»

Ležel na kraji cesty již třetí den bez síly.

Mokrý, zmrzlý, s podlitím na oku a srstí zacuchanou špínou a deštěm. Projíždějící auta ho děsila, ale neodcházel. Čekal.

Nevěděl, že už nepřijdou.

Tam, kde stálo jejich auto — bílé, staré, vonící kávou a mátovými bonbony — viděl, jak ho odvádějí. Pamatoval si, jak hlasitě práskla dvířka, jak ostrý zvuk klaksonu ohlušil ticho a jak zpod kol vyšplíchla voda. Přiběhl, chtěl naskočit, jako vždycky. Ale nevzali ho.

Bylo mu smutno — ne kvůli dešti a hladu. Proto, že se dveře už nikdy neotevřely.

Lidé kolem něj si ho všímali. Někdo ho natáčel na telefon, někdo mu hodil kousek housky, někdo si povzdechl: «Zase ho někdo vyhodil». Ale on nebyl “vyhozen”. On byl milován.

Až do jistého okamžiku.

Paní jej hladila po zádech, oslovovala ho legračním jménem a smála se, když skákal na parapet. A pán se na něj zlobil jen naoko. Věděl, že jsou jeho rodina. Spal u jejich nohou, cítil jejich tepelný dotek a byl si jistý: tohle je navždy.

Ale toho dne odjeli. Nechápal: proč bez něj?

Zkusil za autem běžet. Nemohl ho dohonit a vrátil se na místo, kde ho nechali. Voda z cesty ho smetla. Upadl, uhodil se do oka. Uběhl den. Druhý. Skoro nejedl. Pil jen dešťovou vodu z kaluže. Uši mu tikaly při každém hluku — co kdyby..?

Někdy se mu zdálo, že slyší její hlas. Jako by ho volala. Vyskočil, běžel k silnici… a zase se vrátil na kraj.

V domě poblíž ho žena sledovala z okna. Každý den — jeho. Nechápala, proč neodchází. Krmila ho, přinášela jídlo. Ale i tak se vracel na asfalt, k mokrému obrubníku, k prázdnotě, kterou nedokázal zaplnit ani ten nejmilejší člověk.

Na čtvrtý den se na to nemohla dívat.

Vyšla ven, poklekla na mokrý asfalt a promluvila s ním. Klidně. Tiše. Jak s dítětem.

— Nejsi přece vinen, že? Oni prostě pokračovali dál. Bez tebe. A ty stále čekáš…

Díval se jí do očí. Neutíkal. Nesyčel. Jen unaveně vyhlížel, jako by se ptal: «Co když se vrátí?»

— Ne nahradím ti je… ale mohu to zkusit. Jen pokud souhlasíš.

Zastavil se. Pak pomalu, s námahou, vstal. Přistoupil. Opřel se o její nohu.

V tom okamžiku jí vytryskly slzy. Ne ze soucitu. Ale proto, že v jeho činu — v tom těžkém, kulhavém kroku — byla veškerá bolest, kterou může prožít pouze zrazené srdce.

Teď spí na jejím gauči, zabalený v dece. Stále s bolavým okem, ale již čistý a nakrmený. Pojmenovala ho jednoduše — Gris, protože je šedý jako déšť. Ještě někdy uprostřed noci vstane a jde ke dveřím. Naslouchá. Mňouká. Čeká….

Ale už ne tak.

Protože nyní na něj čekají a milují ho jiní.

A vy jste někdy cítili, že srdce zvířete je rozbitější než lidské? Co byste udělali, kdybyste ho uviděli na kraji silnice?..