Bývalý manžel přišel na narozeniny naší dcery s obrovskou krabicí. Dcera pištěla radostí. Ale pak řekl jednu větu… a oslava skončila slzami…

Byly to narozeniny naší dcerky. Oslavila čtyři roky. Malá oslava — kavárna s dětským koutkem, balónky, dort, několik přátel z mateřské školy. Smála se, běhala, a já si pořád říkala: kéž by to tak bylo vždycky — bez slz, bez těžkých rozhovorů, jen radost.

Bývalý manžel přišel s dárkem. Obrovská krabice — autodráha. Dcera pištěla nadšením, skákala na místě, objímala ho kolem krku. Dokonce jsem se trochu dojala. Myslela jsem si, že aspoň tenhle den se projeví ne jako uražený dospělý, ale jako otec.

Ihned otevřela krabici, přímo v kavárně, začala sestavovat, děti pomáhaly. Autíčka vřískala, smích, hluk — všechno, jak má být. A já stála stranou a usmívala se. Zdálo se, že vše je v pořádku. Aspoň na pár hodin — jako dřív, když jsme ještě byli rodina.

Když oslava skončila, hosté se začali rozcházet. Dcera byla unavená, ale pořád držela autíčko v ruce — nepouštěla ho. A pak bývalý říká:
— No, tak to sbalme zpátky.
Vůbec jsem to nechápala.
— Co myslíš tím zpět? — ptám se.
On klidně, jako by mluvil ne o dětském štěstí, ale o nějaké krabici s věcmi:
— Vrátím to do obchodu. Peníze nejsou malé. Pohrála si — a stačí.

Hned jsem nedokázala nic odpovědět. Jen jsem na něj zírala a nevěřila, že dospělý člověk může takhle mluvit na narozeniny vlastní dcery. Stála vedle, oči obrovské, jako by nechápala, co se děje.
— Tati, prosím ne… to je můj dárek… — zašeptala.

On udělá krok k ní, sahá po krabici.
— Tak dost, — říká unaveně, jako by to byla hračka, a ne kousek její radosti.
Ona pevně objímá krabici, přitahuje si ji.
— Ne! To je moje!
On podrážděně už jí to bere z rukou, a ona začne plakat. Ne jen rozmarně, ale opravdově — s třesem, s hořkostí, s bolestí.

— Co to děláš?! — křičím na něj, přistoupím k němu.
On se dívá klidně, dokonce s jakousi lítostí, jako bych nechápala základní věci.
— Co je? Stejně na to zapomene za týden. Na co jí to haraburdí?

Otočí se a odejde. Tříská dveřmi.
Stále stojím uprostřed kavárny, objímám dceru, a ona vzlyká, přitiskává obličej k mému rameni a opakuje:
— Proč to vzal, mami? Vždyť je to můj dárek…

A já nevím, co odpovědět. Nevím, jak vysvětlit čtyřletému dítěti, že dospělí jsou někdy horší než děti. Že pro někoho je radost jen věc, kterou lze vrátit, když ztratí smysl.
Tak jsme stáli dlouho. Lidé se rozcházeli, číšníci uklízeli stoly, a ona stále plakala. Malá, s neupravenými vlásky a autíčkem v ruce, které jsem stihla schovat, než všechno odnesl.

Doma dlouho neusínala. Ležela a šeptala:
— Mami, a táta přijde zítra a vrátí mi mou dráhu?
Nedokázala jsem odpovědět. Jen jsem ji pohladila po hlavě a řekla:
— Spi, sluníčko. Všechno je v pořádku.

Ale sama jsem věděla — není v pořádku.
Protože nevzal jen hračku, ale její víru. V to, že tatínkové neodcházejí. Že když ti něco dají — je to doopravdy. Že když milují — nevezmou to zpět.

Jak vysvětlit čtyřleté holčičce, že někdo, koho nazývá «táta», může vzít nejen hračku, ale i dětství? 💔