Byla jsem propuštěna kvůli věku. Na rozloučenou jsem všem kolegům darovala růže a šéfovi nechala složku s výsledky mého tajného auditu

— Katrino, budeme se muset rozloučit.

Marek to řekl s tou jemností, kterou obvykle maskoval své podlosti. Pohodlně se opřel v masivním křesle, složil ruce na břiše a s předstíraným lítostí se na mě podíval.

— Rozhodli jsme se, že firma potřebuje čerstvý pohled. Novou energii. Chápete to, že ano.

Dívala jsem se na jeho bezchybný oblek, kravatu, kterou jsem mu sama na firemní párty vybrala, a chápala jsem víc, než si myslel.
Chápala jsem, že investoři mluvili o nezávislém auditu, což znamenalo, že se urychleně potřeboval zbavit jediného člověka, který viděl celý obraz. Mě.

— Rozumím, — odpověděla jsem klidně. — Nová energie — to je Marie z recepce? Dívka, která plete debet s kreditem, ale je jí dvaadvacet a směje se všem vašim vtipům?

Marek se zamračil.

— Nejde o věk, Katrino. Jen tvůj přístup je zastaralý. Stále přešlapujeme na místě. Potřebujeme průlom.

To slovo používal posledního půl roku. Průlom. Společně s ním jsem budovala firmu, když jsme neměli ani peníze, ani klienty, ani nábytek, jen oprýskané zdi. Ale teď, když se kancelář stala lesklou, už jsem nezapadala do interiéru.

— Dobře, — řekla jsem. — Kdy mám vyklidit stůl?

Očekával slzy, skandál, přemlouvání — cokoliv, co by z něj udělalo vítěze. Ale já klidně vstala, jako by to byla jen změna počasí.

— Můžeš dnes. Nespěchej, dokumenty budou připravené. Kompenzace — jak náleží, — zabrumlal a zmateně odvrátil oči.

Už jsem držela ruku na klice, ale zastavila jsem se.

— Víš co, Marku, máš pravdu. Firma opravdu potřebuje průlom. A já ho zajistím.

Blahosklonně se usmál, nechápaje smysl.

V celé místnosti bylo ticho. Kolegové už věděli. Odvraceli oči, když jsem se přiblížila ke svému stolu. Tam už připravená stála krabice na mé věci.
Naložila jsem do ní fotografie dětí, hrnek, časopisy a na dno položila malou kytičku konvalinek, kterou mi včera dal syn jen tak.

Poté jsem vytáhla předem připravené: dvanáct červených růží a tlustou černou složku. Jednu růži — každému kolegovi. Lidé si brali květiny, někdo plakal, někdo mě objímal. Bylo to jako loučení s rodinou.

Když růže došly, zůstala mi v rukách jen složka. S ní jsem se vrátila do Markovy kanceláře.

Smál se do telefonu:

— Ano, stará garda odchází… čas jít dál…

Přistoupila jsem a položila složku přímo na stůl.

— To je můj dárek na rozloučenou. Zde jsou shromážděny všechny tvé “průlomy”. S daty, účty a podpisy. Zvlášť doporučuji kapitolu o flexibilních schématech výběru peněz.

Vyšla jsem, aniž bych se ohlédla.

Doma na mě čekali manžel a syn. Manžel mlčky vzal krabici, syn mě objal.

— Mami, jsi úžasná. Tady není žádná šance. Ani jeden auditor se neprokope.

Celý večer jsem čekala na telefonát. Ozval se pozdě v noci.

— Katrino? — v Markově hlase nezůstala žádná jemnost. Jen panika. — Prohlédl jsem složku…

Mlčela jsem, užívajíc si pauzu.

— A?

— Chápes, co to znamená?..

— Perfektně. To nejsou podezření, ale důkazy. S podpisy a skeny.

— Jestli to vyjde najevo, firma zahyne!

— Firma, nebo ty?

Zmlkl. Pak navrhl:

— Jsem ochoten tě vzít zpátky. Dokonce povýšit. Dohodneme se?

Manžel sevřel pěst: “Bije”. Syn zavrtěl hlavou: “Nevěř mu”.

— Ne, Marku. Cesty zpět není.

— Co hodláš udělat?

— Nic. Zatím. Nechám noc pracovat pro tebe.

Ráno se telefony trhaly. Sekretářky, právníci, “přátelé”. Nezvedala jsem to.
Zavolal jenom Dmitrij, náš ajťák.

— Pokusil se v noci vymazat archivy. Udělal jsem zrcadlové kopie. Máme vše.

Zavřela jsem oči: teď jsem měla dva klíče — složku a serverové kopie.

Do oběda Marek zavolal znovu. Jeho hlas byl tvrdý a unavený.

— Musíš chápat, že když to vyjde najevo, zasáhne to i tebe.

Zasmála jsem se:

— Vážně? Strašíš mě dokumenty, které jsem sama shromáždila? Všechny změny jsou podepsané tebou. Ne mnou.

Chápal, že nemá východisko.

— Co chceš?

— Chci, aby ses sám stáhl. Aby investoři viděli, že problém není ve věku zaměstnanců, ale v tvých krádežích.

— To není možné.

— Je to možné. Máš na to jeden den.

Večer přišla Marie z recepce. V rukou držela zvadlou růži, mou růži.

— Promiňte, Katrino. Nevĕděla jsem… Bála jsem se. Ale on mě nutí podepisovat lži pro investory. Nemohu…

Plakala. Pochopila jsem: i jeho “nová energie” se proti němu obrátila.

— Nepodepisuj. Nikdy. Když na tebe bude tlačit — řekni, že máš kopie.

Přikývla:

— Chci vám pomoci.

Měla jsem tým.

Následující den se rozšířily zvěsti: investoři uspořádali nouzové setkání. Marek se snažil obhajovat, ale vypadal bledě a zmateně.

Večer mi sdělil Dmitrij:

— Uložil jsem ještě další dva gigabajty jeho emailů. Jsou tam úplatky, offshore účty, falešná schémata.

Věděla jsem, že je hra vyhraná.

Pozdě v noci Marek volal znovu.

— Katrino… odjíždím. Dosáhla jsi svého. Zítra podám rezignaci.

— Dobře, — řekla jsem. — A ještě něco. Řekni Marii, že se nemusí bát.

— Hraješ na ušlechtilost, i teď?

— Ne. Stavím firmu odznova.

O tři dny později přijal představenstvo jeho odstoupení. O týden později mi bylo nabídnuto místo vedoucího.

Když jsem se vrátila do kanceláře, kolegové tleskali. Na stolech stále stály mé zvadlé růže.

— Děkuji, — zvedla jsem ruku. — Pracujeme. Máme před sebou skutečnou budoucnost.

A uvědomila jsem si: byla jsem propuštěna kvůli věku. Ale právě věk mi dal sílu přečkat ránu, shromáždit důkazy a dotáhnout věc do konce.
A mladost teď pracovala vedle mě — a učila se ode mě, jak proměnit porážky ve vítězství.