Byla jsem na návštěvě u kamarádky v Belgii a promrzla až na kost. Ale to nejpřekvapivější přišlo potom…

Přiletěla jsem v zimě k přítelkyni do Belgie. Už se tam před časem přestěhovala, vzala si za muže Belgičana. Uvítali mě velmi srdečně — stůl byl prostřený, večeře, rozhovory, trocha vína, potom čaj. Zasmáli jsme se, vzpomněli na staré časy a kolem jedenácté hodiny jsem šla spát — unavená po cestě. Všechno bylo v pořádku až do rána.

Probudila jsem se v pět ráno s pocitem, že mrznu jako pes. Ruce ledové, nohy zkřehlé, dech — a jde z něj pára. Nejprve jsem si myslela, že se jim rozbilo topení. Sešla jsem dolů — v domě bylo chladno jako venku. Ani teplo, ani zvuk. Na kuchyňském teploměru bylo 15 stupňů. Natáhla jsem si na sebe svetr, pak další, omotala se šálou a sedla si pít vodu z konvice, abych se aspoň trochu zahřála.

Asi za čtyřicet minut sešla dolů kamarádka — veselá, čiperná, v tenkém županu. Uviděla mě, jak se balím do deky, a je překvapená:
– Ty nespala?
– Spala, dokud jsem se neproměnila v ledový kámen. Zdá se mi, že vám nefunguje topení.
Usmívá se:
– Ne, funguje. My ho jen v noci vypínáme. Tak se to dělá.

Nejprve jsem nechápala, jestli si dělá legraci nebo ne.
– Jak to myslíš, vypínáte? Vždyť venku je mráz!
– Ano, – pokrčí rameny. – Ale tak to tu všichni dělají. V Belgii je velmi drahé vytápět dům, zvlášť pokud je velký. A můj manžel vyrůstal v rodině, kde šetřili každý kilowatt.

Pak do kuchyně vstoupil její manžel — Belgičan, v kraťasech a tričku, jako by byl červenec. Pozdravil, otevřel ledničku a klidně si nalévá džus. Dívám se na něj a myslím si: «Jak to, že mu není zima?» A on, asi vidí můj výraz, a říká:
– Máme to tak od dětství. Ráno a večer zapínáme topení na pár hodin. Pomáhá to šetřit a vzduch je čerstvý.

Málem jsem se rozesmála.
– A spát při 15 stupních – to je, taky svěží a zdravé?
On vážně přikyvuje:
– Ano. Je to zdravé. A ekonomické.

Kamarádka mi nalila kávu, přinesla další deku a šeptá:
– Ze začátku jsem si taky nemohla zvyknout. Spala jsem v ponožkách, čepici a pod dvěma dekami. Pak jsem se smířila. Tady je všechno o šetření — světlo, voda, topení. Oni tak žijí a považují to za normu.

V průběhu dne jsem si uvědomila, že nepřehání. Mají jen úsporné žárovky, pračka se zapíná v noci, když je tarif levnější. V koupelně je časovač — 10 minut ve sprše, pak se voda vypne. Manžel dokonce vaří čaj přesně na jednu šálek vody, aby «neplýtval zbytečně».

Nejprve jsem se tomu v duchu smála, ale večer, když začal vysvětlovat, kolik stojí vytápění za zimu, pochopila jsem, proč tak žijí. Ukázal mi účet – téměř tisíc eur měsíčně v zimě. A to se ještě snaží šetřit.
– Vidíš, – řekl. – Pokud bychom topili celou noc, účet by se zdvojnásobil. A proč? Vždyť spíme.

Přikývla jsem. Vlastně, je to logické. Jenom jsem byla zvyklá na něco jiného. U nás doma bylo celý život teplo – radiátory syčí, kočka chodí bosky, na oknech květiny v zimě. A tady – šetření na každém stupni.

Na druhou noc se kamarádka připravila – dala mi další deku, vlněné ponožky a dokonce ohřívací polštářek. Zabalila jsem se jako zelí a už jsem tolik nemrzla. Ale přesto jsem nemohla usnout. Ležela jsem a přemýšlela: jak mohou takto žít roky? Nemají chuť prostě zapnout topení a nepočítat eura?

Ráno u snídaně manžel hrdě oznámil:
– Minulý měsíc jsme snížili výdaje na energii o 15 procent!
A kamarádka mu odpovídá:
– Ale hosté u nás mrznou na 100 procent.

Zasmál se, ale viděla jsem, že mu na šetření opravdu záleží. Je to pro ně jako princip, skoro jako víra – neplýtvat zbytečně.

Do konce návštěvy jsem si jakž takž zvykla. Začala jsem si na noc navlékat dvakrát tolik ponožek, připravovat čaj do termosky a už jsem se tak nezlobila na zimu. Kamarádka mi prozradila, že teď žije stejně – ne z lásky k mrazu, ale protože její manžel jinak nemůže.
– Vyrůstal v domě, kde v zimě spali ve svetrech, – řekla. – Pro něj je teplo nejen radiátor, ale deka a šálek čaje.

Když jsem odjížděla, popřál mi «teplý let» a dodal:
– Hlavně nezapínejte ohřívač, pokud to není nutné. Planeta poděkuje.

Usmála jsem se, ale v duchu jsem si pomyslela: «Planeta možná poděkuje, ale mé tělo určitě ne».

Nyní, když doma zapínám radiátory, vzpomínám na ně. Vzpomínám, jak jsem seděla v kuchyni, balená v dece, a pila horký čaj. A myslím si — jsme asi prostě různí. Oni jsou zvyklí počítat každou minci, já — každou minutu tepla.

A co vy si myslíte — stojí za to snášet chlad kvůli úsporám, nebo je pohodlí přece jen dražší?