Babička prosila o peníze. A my neslyšeli včas…

Požádala o trochu peněz, a my jsme mlčeli…

Jsem její vnučka. Píšu to, protože mě to stále mrzí.

Moje 88letá babička napsala do rodinného chatu, že potřebuje trochu peněz.
Všichni jsme si to přečetli a věnovali se svým záležitostem. Já také. Pak jsem jí po dvou dnech poslala potřebnou částku a rozhodla jsem se večer zavolat, abych zjistila, na co ty peníze potřebuje. Zavolala jsem, ale už jsem to nezjistila. Ten večer babička odešla.

Okamžitě jsme k ní vyrazili. V jejím bytě bylo ticho. Vonělo tam po sušené levanduli. Babička ji měla velmi ráda. Na stole stály v řadě malé krabičky převázané zlatou stuhou. Na každé z nich byla naše jména. Navrchu ležel lístek:
– Peníze nebyly pro mě. Chtěla jsem zanechat každému malou památku na mě.

Otevřela jsem svou krabičku. Uvnitř byl malý stříbrný přívěsek a lístek:
– Byla jsi jediná, kdo mě vždy poslouchal, když jsem to potřebovala. Neztrácej tuto dobrotu — je to nejvzácnější, co můžeme dát.

Seděla jsem v tichu a vzpomněla si na všechno, co jsem odkládala «na později». Její zprávy:
– Jak se máš?
– Přijedeš o víkendu?
– Upekla jsem tvůj oblíbený koláč.
Odpovídala jsem rychle a suše, jako by to byly pracovní chaty. A ona jen chtěla, abych se za ní aspoň na chvilku stavila.

 Každý si vzal svou krabičku. U někoho uvnitř byly fotografie, u někoho — pletená záložka, u někoho — malý lístek s milými slovy.

Nikdo se neomlouval. Všichni jsme seděli potichu. A plakali.

Ve skříni ležela obálka «Pro všechny»:
– Když se zdá, že vás nikdo neslyší — začněte poslouchat první. Vždy se to vrací zpět.

Vrátila jsem se domů s jejím přívěskem v dlani. Položila jsem ho na stůl, zalila čaj a dlouho jsem tiše seděla. Zapamatovala jsem si jedno: pokud někdo píše nebo volá — odpovídej hned. Zavolala jsem mamince. Potom strýci. Potom sousedce, která mě dávno žádala, abych přišla, až budu mít čas. Bylo mi trochu lépe.

A dnes jste volali svým blízkým, kteří dychtivě čekají na váš hovor? Pokud ne, udělejte to hned teď…