Babička, která chodí na trh ne nakupovat, ale vzpomínat na mládí
Chodí pomalu, v starém šedém kabátu a s téměř prázdnou taškou. Na trhu ji znají, ale ne jako zákaznici. Nepřichází sem za zeleninou. Ne za slevami. Ne za chlebem. Ale za tím, co již dávno minulo, ale stále ještě hřeje srdce — za vzpomínkami.
Každé ráno, přesně v 9:30, se objeví u vchodu. Vstoupí, nadechne se vůní — slané ryby, zeleně, koření, jablek. To jsou vůně času. Vůně jejího života. Tam, u pultu s citrusy, kdysi držel její ruku. Jmenoval se Lukáš. Smál se, říkal, že mandarinky jsou sluneční ovoce, a koupil celý kilogram jen proto, že se usmívala.
Vedle prodavač sýrů. Ten sýr — stejný, jako ten, který brali s manželem na líbánky. Chuť paměti. Nechce koupit, jen se dívá. Pro ni je důležité ne sníst — vzpomenout. V dalším koutě — obchod s keramikou. Tam stojí hrníčky, jako u její mámy. V takových pila čaj v kuchyni, kde vždy vonělo marmeládou a starostlivostí.
Jednou někdo řekl: „Ona prostě bloudí“. Ale to není jen tak. To je její způsob života. V jejím světě nejsou již přátelé, hlučné hostiny, cesty. Zůstaly jen obrázky z minulosti. Ale jesliže ožívají na trhu — znamená to, že ráno stále má smysl.
Prodavači se zpočátku snažili něco prodat. Teď jen kývají, když se přiblíží. Někdo odlomí kousek sýra, někdo podá hrušku — „jen tak, zkus to“. Ona se usmívá, děkuje, vkládá do tašky. Možná to sní, možná ne. Hlavní je, že ji zde vidí.
Občas potká další starší lidi — takové, jako je ona, hledající tváře z minulosti v tvářích přítomnosti. Někdo vzpomíná, někdo jen zírá do prázdna. Ale všichni jsou součástí trhu. Živého, nepospíchajícího života.
Když se vrací domů, v tašce může být jen houska. Nebo nic. Ale srdce je naplněné hlasy, obrazy, světlem těch, kteří už nejsou po boku. A zítra půjde znovu. Protože jen tam, mezi vůní pomerančů a hlasy prodavačů, cítí, že je stále zde. Stále žije.
