Až do svých 58 let jsem si nedokázala představit, že život může být jiný — bez nekonečné domácí rutiny, s cestováním a svobodou

Až do svých 58 let jsem si nedokázala představit, že život může být jiný — bez nekonečné domácí rutiny, s cestováním a svobodou. Celé dětství mi bylo vtloukáno do hlavy, že hlavní pro ženu je — dobře se vdát, mít děti a mlčet. Neporušovat, nehádat se, nesnít. A jestli už snít — tak tiše, aby to nikdo neslyšel a nevysmál se.

Vdávala jsem se brzy, porodila dvě děti, vedla domácnost, prala, vařila, žehlila. Manžel vydělával, byl unavený, přicházel domů, jedl, mlčel. Pak začal vyčítat. Říkal, že jsem se stala nudnou, nehezkou, nezajímavou ženou. Že k ničemu nejsem. Že s takovými, jako jsem já, se nežije, ale přežívá.

Ale já mlčela. Protože «hlavní je rodina». Protože «muset vydržet». Protože mi matka říkala: «Musíš, jsi matka, jsi manželka». Vydržela jsem, čekala na moment, kdy děti odejdou do svého dospělého života, a tehdy začnu žít svůj vlastní život.

A jednoho dne on prostě odešel. Bez skandálu. Bez vysvětlení. Prostě vstal, sbalil věci a nevrátil se. Zůstala jsem sama. A bylo to zvláštní — první, co přišlo, nebylo zoufalství, ale… ticho. Opravdové, ohlušující. Ticho, ve kterém jsem slyšela poprvé sama sebe.

Zpočátku jsem byla zmatená. Nevěděla jsem, kdo jsem bez něj. Nevěděla jsem, co mám ráda, co chci, jak chci žít. Chodila jsem po bytě jako po cizí scéně. Snažila jsem se vzpomenout, kdy jsem se naposledy smála až k slzám. Nebo prostě ležela v posteli a nevstávala v 6:00 ráno.

Jednoho rána jsem se probudila a neustlala postel. Udělala jsem si kávu a sedla si k oknu. Najednou jsem si všimla, jak krásně světlo dopadá na parapet. Byla to taková maličkost… ale já na to světlo zírala s úžasem. Bylo… moje.

A pak začaly změny. Zapsala jsem se do kurzů cizích jazyků — jen tak, ne kvůli «užitku». Naučila jsem se používat telefon tak, abych si koupila letenku do jiné země. Letěla jsem tam. Sama. Poprvé za 58 let.

A pak — ještě dál. Viděla jsem moře. Opravdové. Ne v televizi. Vonělo solí, svobodou a něčím velmi živým. Seděla jsem bosky na břehu a přemýšlela: «Proč jsem čekala tak dlouho?»

Sousedka řekla: «Ty ses asi zbláznila — v takovém věku cestuješ sama». Usmála jsem se. Protože možná jsem se konečně našla.

Teď žiji sama. Ne proto, že bych nikomu nebyla potřeba. Ale proto, že jsem konečně potřebuji sama sobě. Nemám rozvrh. Zato mám chuť. Nejsem potřeba v kuchyni 24/7. Potřebuji sama sobě — v muzeích, ve vlacích, v teplých večerech pod dekou s knihou, kterou jsem dřív «neměla čas číst».

Občas se podívám do zrcadla. Samozřejmě, vrásky jsou. Ale oči — ty jsou jiné. Už v nich není schovaná křivda. Tam žije světlo.

Protože v 58 jsem začala žít.
A do té doby… jsem jen velmi dobře přežívala.

A kdy jste se naposledy cítili opravdu naživu?