Aby zachránil svého pána, věrný pes ho táhl po laně 3 kilometry, aby nezmrzl
Sněhová bouře začala zničehonic. Ještě ráno slunce bezstarostně osvětluje zasněžené kopce, ale k obědu nebe zatemnily šedé mraky, které okamžitě uvrhly na zemi řádění větru a bodavých vloček sněhu. Martin, žijící na okraji malé horské vesnice, neočekával takovou změnu počasí. Vypravil se zkontrolovat loveckou chatu v lese, kde obvykle uchovával zásoby a nástroje, a nepředpokládal, že na zpáteční cestě se všechno zvrtne.
S Martinem vyrazil jeho oddaný pes jménem Bruno. Bruno byl velký, silný pes s mohutnými tlapami a chytrýma hnědýma očima. Od dětství Martina doprovázel na všech vycházkách a túrách. Martin si nemohl představit lepšího společníka: Bruno se vyznačoval klidnou povahou, neuvěřitelnou bystrostí a připraveností vždy pomoci.
Když se bouře rozběsnila, cesty okamžitě zavály a cestičky se ztrácely mezi závějemi. Viditelnost klesla téměř na nulu, pichlavý vítr bičoval do tváře, nutící krčit oči a mnout si je. Martin, snažící se zorientovat, šel podle zbývajících značek, ale náhle klopýtl a sám se silně udeřil do nakloněného kmene stromu skrytého pod sněhem. Zasténal a ucítil ostrou bolest v noze: pravděpodobně si ji vyvráti nebo dokonce zlomi. Bolest ochromila jeho pohyb, hlava se začínala točit. Zbylo jen jedno – volat o pomoc, ale kolem vládl bílý tichý chaos.
Bruno ihned pochopil, že jeho pán je ve špatném stavu. Vrhl se k Martinovi, začal mu olizovat ruce, jako by říkal: «Vydrž, nevzdávej se!» Avšak naděje na rychlou pomoc nebyla; nejbližší domy byly vzdáleny tři kilometry od toho místa, a v takovém počasí by si nikdo netroufl vyjít ven, aniž by věděl, že někde ve tmě někdo potřebuje záchranu.
Martin zažíval zoufalství, ale také jasně chápal: pokud zůstanou tady, rychle zmrznou. A pak ho osvítilo: měl s sebou pevné lano, které používal pro opravy chaty. Stlumil bolest, sáhl do batohu a vytáhl ho a začal si ho přivazovat kolem pasu. Potom tiše zavolal Bruna, díval se mu do očí: «Chlapče, potáhneš mě?» Pes ho bedlivě sledoval, jakoby rozuměl každé slovo.
Připevnil konec lana k širokému obojku Bruna, Martin se pokusil vzpřímit: bolest byla nesnesitelná, ale nebyla jiná možnost. Pes, jakmile ucítil napětí na laně, se pomalu začal pohybovat vpřed. Zpočátku šel opatrně, ohlížel se, aby se ujistil, že ho Martin následuje. Brzy však pochopil, že je třeba posílit úsilí, a začal si jistě razit cestu hlubokým sněhem.
Tři kilometry v bouři se zdály být nekonečnou. Martin téměř ztrácel vědomí z bolesti a zimy, zatímco Bruno se všemožně snažil: prsa roztrhávala navátý sníh, těžce dýchal, ale nezastavoval se, znovu a znovu se snažil pomáhat Martinovi překonávat zaváté úseky. V krátkých přestávkách se pes vracel k pánovi, aby se ujistil, že žije a neuvolnil lano. Bruno ho mohl opustit a schovat se na klidnějším místě, ale věrnost mu nedovolila ani na vteřinu opustit člověka, se kterým strávil celý život.
Když se konečně dostali na okraj vesnice, Martin už téměř necítil nohy a ruce od zimy. Ale v okně prvního domu zářilo slabé světlo. Bruno se zastavil na prahu a s tichým štěkotem zavolal lidi. Dveře skřípěly, otevřely se, a soused, který vyšel naproti, pochopil s hrůzou, co se stalo. O několik málo minut později Martíne přenesli dovnitř na teplo, zavolali lékaře, a Bruno, aniž by opouštěl svého pána, tiše lehl k jeho nohám, jako by kontroloval, že všechno je v pořádku.
Té noci ve vesnici mluvili jen o neuvěřitelné odvaze psa, který kvůli záchraně Martina překonal tři kilometry v kruté vánici, doslova táhnoucí za sebou zraněného pána. Martin, když se zotavil ze šoku, poprvé litoval, že nemůže najít slova, aby vyjádřil vděčnost svému věrnému příteli. Ale možná v tomto vztahu slova ani nebyla potřeba. Stačilo, že Bruno, navzdory zimě, bolesti a nebezpečí, se nerozmýšlel jít vpřed, veden jedinou touhou — zachránit toho, koho miloval víc než cokoli na světě.
Později, až bouře ustoupila a zima znovu ukázala, jak nemilosrdná může být, Martin dlouho seděl vedle svého psa, hladil jeho hustou srst a přemýšlel o tom, jak křehký je život a jak velká je síla věrnosti. Někdy, abychom se zahřáli, nepotřebujeme jen teplou deku a horký čaj, ale i věrného přítele, který je připraven natáhnout záchranné lano v nejtěžší chvíli.
