U silnice stojí asi devítiletý chlapec a prodává houby
Jeli jsme s manželem z chaty. Bylo takové tiché, podzimní počasí, kdy je silnice po noci ještě vlhká a u lesa už voní listí a houby. U jedné zatáčky jsem uviděla malý stolek, na něm několik kyblíků a vedle stál chlapec. Možná devět, možná deset let. V bundě, s čepicí a s tak vážným obličejem, jako by nestál jen tak u silnice, ale dělal tu nejdůležitější práci na světě.
Řekla jsem manželovi:
„Zastavme. Koupím lišky.“
Manžel zastavil a já vystoupila. Chlapec se hned narovnal, posunul jeden kyblík blíž a řekl:
„Tyhle jsou čerstvé. Dneska nasbírané.“
Hlas měl tak vážný, skoro dospělý, ale oči dětské. Zvědavé a čisté.
Zeptala jsem se:
„A proč tu prodáváš sám? Šetříš si na telefon?“
Dokonce se zasmál.
„Ne, telefon už mám. Není nový, ale funguje. Šetřím si na skateboard. Na dobrý skateboard, ne hračku.“
Usmála jsem se. Zeptala jsem se, jestli houby sbíral sám.
„Sbírali jsme s mamkou. Ona by byla v lese ještě déle, ale doma musí jiné houby vařit a solit. Sbírá ty, které se hodí na zimu. A lišky mi řekla, ať prodám, protože je lidé mají rádi. Hlavně měšťáci.“
Řekl to tak vážně, že jsem se sotva udržela, abych se nezasmála. Ne jemu, ale tomu, jak rozumně všechno vysvětloval. Bylo jasně vidět, že tohle dítě doma nepomáhá první den.
„A táta na houby nechodí?“ zeptala jsem se.
Chlapec pokrčil rameny.
„Táta teď staví u domu verandu. Nemá čas. Ale když jsou brusinky, tak chodí s námi. On zná místo, kde jich je hodně.“
Řekl to bez jediné stížnosti. Prostě. Tak, jak děti mluví o rodině, kde má každý svou práci.
Zeptala jsem se, jak jde prodej.
Chlapec hrdě ukázal malou krabičku.
„Dobře. Dneska už jsem toho prodal docela dost. Včera jsem dal peníze mamce a část jsem si nechal. Řekla, že když si vydělám sám, můžu si koupit takový, jaký chci. Jen ne moc drahý.“
„A není ti líto tady stát?“
Znovu se na mě podíval překvapeně.
„Proč by mi to mělo být líto? Vždyť tu nestojím celý den. Ráno jsme sbírali houby, teď prodávám, potom půjdu domů. Ještě musím sestře ukázat, kolik jsem vydělal. Je malá, je jí pět, pořád se ptá, jestli už si koupím skateboard.“
Koupila jsem víc lišek, než jsem původně chtěla. Pak jsem v kabelce našla čokoládovou tyčinku a zeptala se:
„A můžu ti dát čokoládu? Jen tak?“
Chlapec se na chvíli zamyslel a vážně odpověděl:
„Jen tak můžete. Ale odnesu ji sestře. Má ji moc ráda. Děkuju, teto.“
Vrátila jsem se s houbami do auta a v srdci jsem měla nějaké teplo. Manžel jen zavrtěl hlavou.
„A co je na tom hezkého? Dítě stojí u silnice a prodává houby. Vzali mu dětství. Měl by si hrát, ne tu stát jako dospělý.“
Neodpověděla jsem hned. Jen jsem se dívala z okna, jak se chlapec znovu narovnal, když u něj zastavilo další auto. Nevypadal nešťastně. Nevypadal opuštěně. Vypadal jako dítě, které ví, že jeho práce je doma důležitá. Že dospělým jen nepřekáží, ale je součástí rodiny.
A tehdy jsem si vzpomněla na jiného chlapce. Na vnuka našich sousedů. Je mu dvanáct. Celé léto strávil u prarodičů. Sedí na dvoře s telefonem v ruce, sluchátka v uších, kolem sebe nevidí vůbec nic. Babička tahá do skleníku těžké konve s vodou, jde pomalu, zastavuje se, aby se nadechla, a on ani nezvedne hlavu. Dědeček ho požádá, aby mu podal nářadí, on zamumlá: „Hned“, ale ani se nepohne.
A pak ještě ten samý večer udělá scénu, protože mu prarodiče koupili špatné kolo. Ne ten model, ne s takovými pneumatikami, ne takové, jaké viděl na internetu. Babička stojí vedle něj, unavená, s bolavými zády, a ještě se omlouvá, že nevybrala lepší.
A já si pomyslela: zvláštní věc, to dětství.
Jednomu dítěti dají telefon, kolo, tablet, nenechají ho unavit se, nenechají ho pomáhat, chrání ho před sebemenší prací, a přesto je pořád nespokojené. Druhému dají kyblík, les, odpovědnost a možnost našetřit si na skateboard, a on stojí u silnice s úsměvem a čokoládu si nevezme pro sebe, ale pro malou sestru.
Možná dětství nebere práce. Možná ho bere to, když dítěti nikdo nevysvětlí, že na světě nejsou jen jeho přání.
A co si myslíte vy: kterému dítěti ve skutečnosti vzali dětství?
