Macecha uspořádala večírek v den výročí smrti mé mámy — a já našla trest horší než policie

Moje máma zemřela na rakovinu. Všechno se semlelo rychle — během několika měsíců jsme se přesunuli od seznamu léčby k hospici. Držela jsem ji za ruku v poslední moment.

Její blízká přítelkyně — kolegyně, kterou jsem znala od dětství — se k nám domů občas zastavila ještě když máma žila. Sedávala u našeho kuchyňského stolu, pila z našich hrnků, objímala mámu po diagnóze a říkala, že určitě nemoc porazí. Máma se usmívala nazpátek, ale v jejích očích vždy blikala obava, když se mluvilo o této ženě.

Po pohřbu otec chodil jako ztracený. A maminčina přítelkyně začala přicházet — s jídlem, podporou, tichými večerními telefonáty. Méně než rok na to s námi už bydlela. Ještě během několika měsíců se vzali — tichá svatba na zahradě, «z úcty», jak vysvětloval otec.

Od prvního dne se pustila do všeho, co připomínalo mámu. Odstraňovala fotografie, skládala věci do krabic, říkala, že žal má svou datumovou platnost a že máma by nechtěla vidět nás zůstávat v minulosti. Jednou mi vzala z ruky maminčin oblíbený prasklý hrnek a postavila ho na horní poličku — tam, kde na něj nedosáhnu.

Jediné místo, kam nevkročila, byl starý kůlna za domem. Máma ho používala jako osobní prostor — tam byly její papíry, kartotéky, krabice s dokumenty. Macecha ho nazývala «depresivním skladištěm» a říkala, že tam není k zadechu. To ji ale chránilo — od pravdy, kterou neznala.

Na první výročí maminčiny smrti jsem plánovala strávit večer tiše. Svíčka, fotografie, sklenka vína — jen já a vzpomínka na ni.

Přijela jsem domů z práce dřív a už z ulice jsem slyšela hudbu. V domě byla party. Macechy kolegové, neznámí lidé, smích, otevřené lahve. A v rukou hostů — křišťálové skleničky mojí mámy. Ty, které opatrovala pro slavnosti a říkala, že je nechá mně.

Macecha zvedla sklenici a řekla, že se rozhodli uspořádat «oslavu života» místo «depresivního výročí». Zatímco jsem stála ve dveřích, dvě sklenice se rozbily o zem — host se rozesmál, macecha pokrčila rameny: že to jsou prostě věci, není třeba se jím přimknout.

Pak jsem uviděla šaty. Macecha byla v maminčině oblíbených tmavomodrých. Její přítelkyně — v zelených, které si máma oblékla na můj maturitní ples. Točily se, víno se stříkalo na látku.

Přistoupila jsem a poprosila, aby přestali. Macecha se naklonila a tiše řekla: je tady ona a máma už není. A pokud to nedokážu přijmout — možná je problém ve mně.

Otočila jsem se a šla do kůlny.

Uvnitř to vonělo starým papírem a maminčiným parfémem — jen letmo, ale bylo to tam. V kovové skříni v hloubce stál box s zámkem. Máma mi jednou ukázala klíč: «Jen když to opravdu budeš potřebovat».

Otevřela jsem ho.

Uvnitř nebyly žádné fotografie a dopisy. Jen dokumenty. Vytištěné zprávy, stránky s poznámkami maminčiným rukopisem na okrajích. Komentáře o tom, jak se přítelkyně chovala hned po diagnóze, jak se zajímala o dům, jak rychle se sblížila s otcem.

A pod nimi — právní dokumenty. Několik měsíců před smrtí máma změnila závěť. Dům nezůstával otci — přecházel na mě. S jednou podmínkou: pokud se otec ožení s touto ženou, ona nezíská žádná práva na dům. Žádná.

Ta věděla o staré závěti. Novou nikdy neviděla.

Vyfotila jsem všechno a poslala maminčinému právníkovi.

Pak jsem se vrátila do domu, přistoupila ke reproduktoru a vypnula hudbu.

Ticho udeřilo do uší. Přistoupila jsem k otci a podala mu obálku s tištěnými zprávami. Zatímco je četl, jeho tvář zbledla. Macecha se natáhla pro papíry — otec je přikryl rukou a vstal.

Za několik minut se hosté začali potichu rozejít domů.

Macecha křičela, obvinila mě z manipulace, říkala, že jsem přesným obrazem své matky. Odpověděla jsem jen jedno: máma ji prostě dobře znala.

Za dva týdny už macecha nebyla v domě. Žádné skandály s policií — jen oficiální oznámení od právníka a jasný termín vystěhování. Plakala, říkala, že nám všechno dala, volala příbuzným. Ale papíry slz se nebojí.

Na druhou výročí jsem udělala to, co jsem plánovala už před rokem. Vytiskla jsem maminčinu fotku — tu, kde se směje až k slzám. Zapálila svíčku. Vytáhla z skříně jednu z přeživších křišťálových skleniček, zabalených v papíře. Nalila si víno. Posadila se.

Dům nebyl ani muzeem, ani místem pro večírky. Byl prostě znovu naším.

A dozvěděli jste se někdy o blízkém člověku něco důležitého až po jeho odchodu?