Když byli tchánové na dovolené, našla jsem od tchyně lísteček. To, co ode mě požadovala, nikdy nezapomenu…

Je mi padesát tři, ale tuto událost si pamatuji tak jasně, jako by se stala včera. Někdy stačí jeden týden, aby se lidé ukázali ve svém pravém světle, a po tom už nejde dělat, že se nic nestalo.

Požár začal v noci. Probudila jsem se na zápach kouře a praskání. V hlavě byla jediná myšlenka — pes. Spal v kleci v komůrce. Rozběhla jsem se tam, aniž bych přemýšlela. Klika byla rozpálená, kůže doslova přilnula k kovu, ale nepustila jsem ji. Vytáhla jsem ho a pak už si nepamatuji, jak jsem se ocitla venku.

V nemocnici mi obvázali dlaně a řekli, abych ruce nepoužívala minimálně dva týdny. Puchýře, popáleniny, bolest taková, že i držet hrnek bylo těžké. Dům téměř celý shořel. Manžel zavolal svým rodičům a tchyně řekla, že u nich můžeme bydlet. Okamžitě dodala — ale jen na krátko. Nejsou hotel.

Od prvního dne bylo jasné, že jsme tam navíc. Všechno bylo podáno zdvořile, ale chladně. Vařit se muselo to, co mají rádi oni. Pes šel do garáže. Káva ráno — nutnost. A hlavně — «projevovať vděčnost». Mé ruce byly v obvazech, pulzovaly bolestí, ale mlčela jsem a snažila se nestěžovat si.

Tchyně nechávala lístečky. Vyčistit koupelnu. Zalít květiny. V obýváku prach. Dívala jsem se na ty lístečky a myslela si, že je to jakási podivná zkouška vytrvalosti. Vařila jsem, popalovala si dlaně o hrnce a přesvědčovala se, že je to dočasné.

Jednou ráno jsem vyšla do kuchyně a na stole viděla lísteček a sklenici. Na lístečku bylo napsáno, že po domě je schováno sto špendlíků. Musím je všechny posbírat a uložit do sklenice, abych «projevila vděčnost za střechu nad hlavou». Na konci poznámka — odjeli na dovolenou.

Sto špendlíků. Po celém domě. Když mé ruce byly ještě v obvazech po požáru.

Sedla jsem si na podlahu a rozplakala se. Ne bolestí, ne únavou — ponížením. Manžel sešel dolů, přečetl si lísteček a zbledl. Nikdy předtím jsem ho neviděla tak naštvaného. Řekl, že tohle překročilo všechny meze. Že takhle se nechová k člověku, který právě zachránil živou bytost z ohně.

Okamžitě objednal profesionální úklid. Zavolal a upřímně vysvětlil situaci: žena má popáleniny po požáru a rodiče jí uspořádali «hon na poklad». Do hodiny přijela úklidová četa. Vedoucí žena se podívala na mé ruce a řekla, že najdou každý špendlík.

Čtyřicet pět minut. Všechny stovky. V mouce, v rolích toaletního papíru, pod stolem, v lampičce, ve sklenici s kořením. Dokonce i v povlaku na polštář. Bylo mi stydno před těmi lidmi a také mě bolelo uvědomění, že to udělali blízcí.

Účet byl značný. Manžel řekl, že ho pošle rodičům.

Ale tím neskončil. Koupil ještě pět set špendlíků a celý den je schovával po domě. Do kapes oblečení, do bot, do šperkovnic, pod matraci, do auta, mezi ručníky. Přeskládal věci. Koření se ocitlo na náhodných místech, tchánovy boty — na půdě.

Večer jsme sbalili věci. Manžel nechal na stole sklenici se stovkou špendlíků, účet a lísteček. Na něm napsal, že špendlíky se našly s pomocí profesionálů, protože ženiny ruce se hojí po požáru. Že je přiložen účet. A že jsme přidali dalších pět set špendlíků po celém domě, aby lov pokračoval. Popřál hodně štěstí.

Odešli jsme do motelu. Mužův telefon byl nedostupný. Desítky zmeškaných, zpráv s požadavky okamžitě zavolat zpět. Vypnul oznámení. Objednali jsme si pizzu a poprvé za několik týdnů jsme se zasmáli.

O tři dny později jsme se vrátili do našeho opraveného domu. Tchyně znovu volala. Manžel neodpověděl. Řekl, že promluví, jen když uslyší omluvu. Přede mnou.

Občas přemýšlím, že ty špendlíky asi ještě stále nacházejí. Ať jim každý z nich připomíná, že krutost má vždy následky. A že vděčnost — to není ponížení.

A jak byste se zachovali vy, kdyby se k vám blízcí takhle zachovali v nejtěžším okamžiku vašeho života?