Moje balíčky mizely jeden za druhým. Našla jsem způsob, jak chytit zloděje…

Je mi 52 let. Synovi je 27. Ale ten příběh mě dodnes pálí uvnitř, jako by se to stalo včera.

Bylo mi 27, když jsem zůstala sama s pětiletým synem. Jeho otec se objevoval v našem životě jako duch — sliboval pomoc, přísahal, že se změní, a pak mizel na týdny. Sliby se rozplývaly rychleji než peníze na účtu.

Jednoho dne jsem si prostě sbalila věci a odešla. Myslela jsem, že to bude nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Mýlila jsem se.

Život se změnil v nekonečný maraton přežití. Ráno — kavárna, kde jsem vařila kávu studentům. Večer — úklid kanceláří, když město usínalo. Víkendy — vzdálené vedení účetnictví doma, zatímco syn spal vedle mě, objímajíc opelichaného medvídka.

Bývalý se objevoval dostatečně zřídka, aby nebyl přítěží, ale dostatečně často, aby věděl, kde bydlíme. Znal můj rozvrh. Věděl, že peněz mám vždycky sotva dost.

Proto zmizelé balíčky bolely tak strašně.

První zmizel ve středu. Pleny. Stála jsem na verandě, dívala se na prázdný beton a cítila, jak se ve mně něco svírá. Zkontrolovala jsem sledování — «doručeno». Zavolala jsem službu. Omluvili se, slíbili, že to vyřeší.

Druhý — čisticí prostředky a dětská výživa. Opět — doručeno. Opět — prázdno.

Třetí balíček měl obsahovat dárek pro syna k narozeninám. Stavebnici, o které snil měsíce, ukazoval mi obrázky v katalogu. Šetřila jsem z každé výplaty. Objednala jsem ji dopředu.

A ona zmizela.

Sesunula jsem se na schody verandy a rozbrečela se. Ne ze zlosti, ale z bezmocnosti. Někdo nás okrádal. Dítě, kterému už tak téměř nic nepatřilo.

Sousedé nic neviděli. Policie řekla, že bez důkazů nic neudělají. Kamery u vchodu nebyly.

Poté se objevil bývalý, «aby si vzal věci», které údajně nechal. Stál v předsíni, rozhlížel se, vrčel.

«Hodně balíčků ti chodí, — hodil ledabyle. — Asi teď žiješ dobře. Na nový život máš peníze».

Zmrazila jsem. V jeho hlase bylo něco… škodolibého. Spokojeného.

Ušklíbl se a odešel.

Tu noc, když syn usnul, jsem seděla v kuchyni a skládala puzzle. Věděl, kdy nejsem doma. Věděl, že balíčky jsou doručovány ve dne, když jsem v práci.

Myšlenka se zformovala — odporná, děsivá, ale nemožná ignorovat.

Co když je to on? Co když krade balíčky nejen kvůli penězům, ale proto, aby mi ublížil? Aby mi připomněl, že může?

Vypracovala jsem plán.

O týden později jsem odjela na služební cestu — pomáhala jsem kolegovi s účetnictvím v sousedním městě. Cestou jsem zašla do obchodu s hračkami. Na výlohě stál dřevěný vlak — barevný, s vagónky, které se spojovaly. Přesně takový syn sledoval z výlohy před měsíci, šeptající: «Mami, takový. Jednou».

Koupila jsem ho bez přemýšlení.

Koupila jsem maličkou kameru s pohybovým čidlem a přenosem na telefon. Schovala jsem ji pod vrstvu balicího papíru, pečlivě připevnila páskou. Zalepila krabici. Poslala jsem ji domů.

Dva dny jsem čekala na trní. Sledování ukázalo: «doručeno».

Večer jsem přijela domů. Veranda byla prázdná.

Posadila jsem se do auta. Otevřela aplikaci kamery. Obrazovka zablikala — záznam je.

Stiskla jsem play.

Jeho tvář. Zblízka. Naklání se, zvedá krabici, rozhlíží se. Roztrhává obal. Vyjímá vlak. Pokrčí rameny.

«Teď má peníze na hračky, zdá se. Uvidíme, jak začne zpívat, až i tohle zmizí».

Kamera nahrála všechno. Jeho tvář. Jeho slova. Jeho ruce, které vlak ukládají do kufru auta.

Seděla jsem ve tmě a plakala — ne z žalu, ale z hněvu.

Ráno jsem vzala nahrávku na policii. Důstojník mlčky sledoval. Přehrál si to dvakrát. Zavrtěl hlavou.

«To je váš bývalý?»

«Ano».

«Podáte žalobu?»

«Okamžitě».

Za několik týdnů — soud. Seděl naproti, aniž by zvedl oči. Advokát se snažil ospravedlnit — prý nedorozumění, chtěl pomoci, vzal balíčky, aby je ochránil.

Soudce pustil záznam. Jeho hlas zazněl v soudní síni.

«Teď má peníze na hračky…»

Ticho.

Soudce přečetl verdikt: krádež u matky vlastního dítěte — úmyslný čin, prokazující neúctu k blahu nezletilého. Odebrání práva na návštěvy bez dozoru. Náhrada škody. Povinné výživné.

Otočil se ke mně. Procedil skrze zuby:

«Ty jsi to udělala».

Pohlédla jsem mu do očí a klidně odpověděla:

«Ne. To jsi udělal ty sám».

Odvedli ho. Plece sklopené, vychloubání pryč.

Potom jsem zjistila: ztratil práci, když obvinění vyšla najevo během kontroly spolehlivosti. Přátelé přestali odpovídat na jeho telefonáty.

A můj život se stal jednodušším. Balíčky přicházely a zůstávaly na svém místě. Nové zámky. Jasná světla na verandě. Kamery.

Syn přijal změny klidně. Jednou se zeptal:

«Mami, jsme teď v bezpečí?»

Objala jsem ho a usmála se:

«Ano, chlapečku. Jsme v bezpečí».

A poprvé za dlouhá léta jsem věděla, že je to pravda.

A vy byste chytali zloděje sami — nebo byste se obrátili hned na policii?