Nalezla jsem cizí náušnici v autě mého manžela a zůstala jsem ticho. O půl roku později se přestal dokonce i skrývat a v to ráno jsem se odhodlala k činu, kterého jsem se nejvíce bála…

Před půl rokem jsem našla náušnici v autě svého manžela. Byla malá, perlová, zaklíněná mezi sedadlem a konzolou. Vzala jsem ji do ruky, otočila ji proti světlu a opatrně ji vrátila zpět.

Nebyla moje. Nosím jen zlato — Christian mi dává šperky ke každému výročí.

Tehdy jsem ještě doufala, že se mýlím. Že je to náušnice kolegyně, která ji náhodně ztratila během služební cesty. Že jsem paranoidní, že ve své nudě vymýšlím nevěry.

Ale pak začaly pozdní návraty. Zrušené rodinné večeře. Telefon, otočený displejem dolů. Nový parfém — lehký, květinový, naprosto ne jeho styl. A ty pohledy — nepřítomné, sklouzávající kolem mě, jako bych byla nábytek.

Nejdřív se snažil své nevěry skrývat. Políbil mě na tvář, když odcházel do práce, a řekl: “Miluji tě, Eleonoro”. Vymýšlel věrohodné výmluvy. Ale poslední měsíce ani tohle nepokračovalo.

Včera přišel ve dvě v noci. Ležela jsem v posteli, nespala. Slyšela jsem, jak stoupá po schodech, vstupuje do sprchy. Zůstal tam dlouho. Pak si lehl vedle mě, aniž by se ke mně otočil.

— Kde jsi byl? — zeptala jsem se tiše ve tmě.

— V práci, — odpověděl lhostejně. — Prezentace pro investory.

Věděla jsem, že lže. A on věděl, že to vím. Ale oba jsme mlčeli.

Je mi čtyřicet pět. Jsme manželé dvaadvacet let.

Seznámili jsme se na univerzitě, v posledním ročníku. Studovala jsem medicínu, on — ekonomii. Christian byl ambiciózní, sebevědomý, pohledný. Dvořil se mi tři měsíce, než jsem kývla. Vzali jsme se půl roku po promoci.

Právě jsem získala diplom a chystala se pracovat na klinice, když řekl:

— Eleonoro, nechci, aby má žena pracovala.

Byla jsem překvapená:

— Ale já jsem lékařka. Studovala jsem šest let.

— Vím. — Vzal mě za ruce. — Ale chci se o tebe starat. Chci, abys se starala o domov, vytvářela pohodlí, byla šťastná. Neplýtvej silami na noční služby. Budu vydělávat dost pro nás oba.

Tehdy to znělo romanticky. Dojemně. S radostí jsem souhlasila.

Dvaadvacet let nazpět.

Christian se rychle stoupal po kariérním žebříčku. Nejdřív manažer, pak regionální ředitel, následně viceprezident společnosti. Nyní je majitelem vlastní poradenské firmy. Žijeme v domě s bazénem, jezdíme dvěma auty, relaxujeme na Maledivách.

A já… starám se o domov.

Vařím, uklízím, chodím na jógu, setkávám se s přítelkyněmi v kavárnách. Nakupuji oblečení, navštěvuji manikúru, čtu knihy. Žiji v zlaté kleci.

Není na co si stěžovat. Christian není lakomý. Když požádám o novou kabelku — koupí ji. Chci obnovit interiér — dá mi kartu. Chtěla jsem jet do Itálie s kamarádkou — zaplatil zájezd.

Jen mě už nemiluje.

Předevčírem jsem ji viděla. Náhodou.

Jela jsem kolem jeho kanceláře, zastavila na semaforu. A viděla jsem, jak Christian vychází z budovy se ženou. Mladou — kolem třiceti let, v obchodním kostýmu s dlouhými tmavými vlasy. Něco jí říkal, smála se. Položil jí ruku na záda.

Seděla jsem v autě, svírala volant a dívala se, jak nastupují do jeho auta. Jak nastartuje a odjíždí.

Ne na schůzku s investory. S ní.

Doma jsem dlouho seděla v kuchyni, hleděla do prázdna. Pak jsem otevřela notebook. Napsala: “Jak se vrátit do práce po přestávce”.

Dvaadvacet let. Medicína se změnila k nepoznání. Nové protokoly, technologie, léky. Nic si nepamatuji z toho, co jsem se učila. Moje dovednosti zastaraly, diplom pokrytý prachem ve skříni.

Kdo by zaměstnal pětačtyřicetiletou ženu bez praxe?

Zavolala jsem své přítelkyni Klaře. Studovaly jsme spolu, ona se stala praktickou lékařkou, pracuje na soukromé klinice.

— Kláro, řekni mi upřímně, — zeptala jsem se. — Kdybych se chtěla vrátit k profesi… je to reálné?

Pauza.

— Noro, dvacet let jsi nepraktikovala.

— Vím.

— Musela bys začít od nuly. Možná projít znovu rezidenturou. Nebo kurzy. První roky budeš mít směšný plat.

— Rozumím.

— A proč chceš? — opatrně se zeptala. — U tebe s Christianem je to přece dobré, ne?

Neodpověděla jsem.

— Noro? — Klařin hlas zesílíl. — Co se stalo?

— Podvádí mě, — vydechla jsem. — Asi už dlouho. Ale teď to ani neskrývá.

— Pane bože. Jsi si jistá?

— Ano.

— A co chceš dělat?

Přesně tak. Co chci dělat?

Rozvést se? Christian mě nebude držet. Možná bude dokonce rád. Rozdělíme majetek napůl — zákon je na mé straně. Dům nebo peníze, alimenty nejsou — nemáme děti.

A co potom?

Je mi čtyřicet pět let. Bez práce, bez profese, bez dovedností. S diplomem starým dvaadvacet let a prázdným životopisem.

Mohu se pokusit vrátit do medicíny. Různorodé studium, praxe, o nicotný plat v začátcích. K padesátce možná dosáhnu na slušnou úroveň. Nebo si najdu jinou práci jako administrátorka, prodavačka, cokoliv. Jen abych se uživila.

Nebo zůstat v tomto domě? Předstírat, že si nevšímám jeho nevěr, dostávat drahé dárky, jezdit na dovolené, chodit na jógu. Pokračovat být krásnou, udržovanou ženou úspěšného muže.

Ženou, kterou už nemiluje.

Včera jsem si vytáhla svůj starý lékařský průvodce. Otevřela jsem ho nahodile. Přečetla stránku o léčbě hypertenze. Polovinu termínů jsem nechápala.

Zavřela jsem knihu. Podívala se do zrcadla.

Čtyřicet pět let. Kůže je ještě dobrá — díky kosmetičce. Postava zpevněná — díky józe a dietám. Vlasy bez šedin — díky drahému kadeřníkovi.

Krásná, udržovaná prázdnota.

Dnes Christian odešel brzy ráno. Říkal, že se vrátí pozdě — “schůzka s partnery”. Ani se nerozloučil polibkem.

A já sedím u jídelního stolu s šálkem kávy a přemýšlím.

Mohu začít znovu? Ve čtyřiceti pěti letech, od nuly, bez peněz, bez profese?

Nebo je to romantická bláhovost a realita rozbije mé plány v prvním měsíci?

Tady je mi pohodlně. Materiálně. Krásný dům, plná lednice, neomezená karta. Mohu tak žít ještě dvacet let. Zavřít oči před jeho nevěrami, usmívat se na společenských akcích, být pohodlnou ženou.

Ale každou noc budu usínat vedle člověka, kdo miluje jinou.

Nebo to risknout? Odejít. Začít znovu. Být chudá, unavená, bojovat o každou korunu. Ale svobodná. A možná, možná šťastná.

Možná.

A možná za rok budu litovat. Budu sedět v malém pronajatém bytě, počítat korun za korunou a přemýšlet: “Proč jsem to udělala? Měla jsem vše”.

Telefon leží na stole. Mohu zavolat právníkovi. Hned teď. Zahájit rozvodové řízení.

Nebo je lepší dopít kávu a jít na jógu. Jako obvykle.

Christian se vrátí pozdě. Zeptám se: “Jak schůzka probíhala?” Odpoví: “Dobře”. Lehneme si do jedné postele, na různé konce.

A zítra se to zopakuje.

Dvaadvacet let nazpět jsem si vybrala pohodlí místo kariéry. Myslela jsem, že volím lásku.

Nyní mám pohodlí. Ale nemám ani lásku, ani kariéru.

Mohu si znovu vybrat? Risknout vše pro šanci být šťastná?

Nebo jsem už příliš stará, příliš vystrašená, příliš zvyklá na zlatou klec?

Káva chladne.

A stále nevím odpověď.