V neděli ráno jsem slyšela zvonění u dveří. Na prahu stála žena. Klidná, vyrovnaná, jako by se na ten rozhovor už dlouho připravovala. A hned řekla: „Promiňte… Musím vám něco říct o vašem muži“…

Byla neděle, deset minut před desátou ráno. Bytem se rozléval vůně čerstvé kávy, z dětského pokoje se ozývalo tiché chrápání. Stála jsem bosá na studené dlažbě, s rozcuchanými vlasy a s tou naivní klidností člověka, který je přesvědčen, že za dveřmi bude kurýr nebo sousedka s drobností.

Ale ona nevypadala jako někdo, kdo by si spletl adresu. Malá taška v ruce, světlý plášť, vlhké konce vlasů. Ani make-up, ani spěch. Pohled přímočarý, neběhající.

Automaticky jsem se zeptala:
„Ke komu jdete?“

Ačkoli uvnitř už vše ztuhlo.

„K vám. K manželce,“ odpověděla.

Vtom jako by v bytě vypnuli zvuk. Manžel byl v koupelně, slyšela jsem šumění sprchy. Včera říkal, že se vrátí pozdě – „kluci mě přemluvili na jedno pivo“. Přišel po půlnoci, tiše, obvykle mě požádal, aby nevzbudila děti, políbil mě na čelo a hned usnul.

Udělala krok blíž a tiše dodala:
„Nepřišla jsem se hádat. Přišla jsem, protože vám dlouho lže. A dnes… neplánoval se vrátit domů“.

Stála jsem ve dveřích a křečovitě sevřela prsty futra. Ona se také nehýbala, jen prsty se jí lehce chvěly na ucho tašky. Na chodbě bylo chladno, ale po zádech mi stékal horký pot.

Po pár sekundách jsem řekla, překvapena vlastním hlasem:
„Pojďte na chvíli dovnitř. Jen, prosím, bez křiku. Děti spí“.

Vešla. V kuchyni bylo vše jako vždycky: dva hrnky po včerejším večeru, drobky chleba, krájecí prkénko, můj telefon a jeho nabíječka. Běžný nepořádek. Běžné ráno.

Ona nezačala mluvit hned. Pak řekla:
„Říkal, že pro něj už dávno nic neznamenáte. Že mezi vámi je prázdnota. Že doma jsou jen povinnosti a ticho. A včera řekl něco, po čem jsem nemohla usnout“.

Přitiskla si dlaň na břicho.

„Řekl: „Zítra ráno se vrátím domů, řeknu jí, že je konec. A ty buď připravená. Konečně budeme žít normálně“. A víte… včera jsem poprvé pochopila, že jsem také viná. Nechci být tou, kvůli které budou plakat děti. Nechci vstupovat do cizího života jako ve špinavých botách“.

V tom okamžiku přestala voda v koupelně téct. Slyšela jsem kroky. V krku jsem měla sucho.

Zeptala jsem se:
„Proč jste přišla? Aby se vám ulevilo?“

Podívala se přímo na mě.
„Aby se to k vám nedostalo od něj tak, jako by vám dělal laskavost. Umí krásně mluvit. Udělat ze sebe oběť. Pochopila jsem, že každému říká to, co chce slyšet“.

Dveře koupelny se otevřely. Manžel vyšel v domácím oblečení, s mokrými vlasy, utíraje si ruce do ručníku. Zastavil se, když ji spatřil. Nejprve pohled – na ni. Poté – na mě. V tom pohledu bylo vše: zmatenost a žádost o záchranu.

„Co to je?“ pokusil se usmát. „Nějaký žert?“

Ona vstala.
„Nejsem žádný žert. Jsem ta, které jsi slíbil „normální život“, zatímco jsi předstíral, že tvé manželství už skončilo“.

Otočil se ke mně:
„Dej mi říct…“

„Nemluv se mnou tak“, přerušila jsem ho. „Včera jsi mě líbal na čelo a jí jsi slíbil, že dnes to ukončíš. To jsou tvá slova“.

Mlčení bylo tak husté, že jsem slyšela, jak se děti ve spánku otočily. Těžce se posadil na židli.

„Jsem zmatený“, řekl. „Nechtěl jsem nikomu ublížit“.

Ona se krátce zasmála.
„Je to vždycky stejné. „Já jsem nechtěl“. Ale udělal“.

Vzala si tašku a řekla mi:
„Promiňte, že jsem přišla. Myslela jsem, že jsem výjimečná. Ale jsem jen další“.

U dveří se otočila k němu:
„Mám také právo na sebe. A už nechci být záložní variantou“.

Dveře se zavřely tiše. Bez úderu. Jen cvaknutí zámku.

Podíval se na mě.
„A co teď? Budeš dělat scény?“

„Teď se oblékneš a půjdeš“, řekla jsem klidně.

„Kam?“

„To už není můj problém“.

Nekřičela jsem. Neplakala jsem. Řekla jsem to tak všedně, jako se mluví o vyhozeném odpadku. Asi proto, že všechno těžké jsem nosila v sobě dávno. Jen jsem to nenazývala.

Posbíral si svoje věci. Mechanicky. Jako člověk, který je přesvědčen, že to bude „na chvilku“. U dveří řekl:
„Promiň“.

Neodpověděla jsem.

Prvních několik dní psal, stál pod domem, nosil dětem sladkosti, jako by sladkosti mohly něco napravit. Poté zmizel.

Po pár týdnech jsem se dozvěděla, že ji také opustil. A pocítila jsem ne radost, ale úlevu. Nebyla jsem „nedostatečná“. Problém nebyl ve mně.

Po třech měsících přišel znovu. Pozdě večer. Stál u dveří s unaveným výrazem.

„Ztratil jsem všechno“, řekl. „Zkusme to znovu. Kvůli dětem“.

Podívala jsem se na něj dlouze.
„Nevrátím se jen tak. Pokud chceš něco napravit, tak s pravdou, terapií a časem. A bez návratu do tohoto domu“.

Přikývl.

Zavřela jsem dveře a uvědomila si: nečeká mě šťastný konec. Ale dlouhá cesta.
A poprvé po dlouhé době jsem si pomyslela, že po ní jdu ne kvůli němu.
Ale kvůli sobě.