Kamarádka mi zařídila práci, ale teď se ke mně chová jako k podřízené – stala se arogantní a povýšenou

Kamarádka mi pomohla najít práci ve svém oddělení, kde byla mou přímou nadřízenou. Ale práce je jedna věc, a ona si i v osobním životě „nasadila korunu“ a začala se ke mně chovat povýšeně, jako k podřízené. Objevila se arogance a přezíravé chování. Odešla jsem z práce a s ní už nemluvím. A přitom jsem ji považovala za normální a rozumnou osobu.

Od roku 2020 jsem měla problémy se zaměstnáním. Jednou nás převedli na poloviční úvazek, jindy nás poslali na neplacenou dovolenou. Pak se zdálo, že se situace zlepšuje, ale nakonec firma zkrachovala a všichni zaměstnanci museli hledat nové místo. A dnes je to velmi obtížné.

Nebojím se žádné práce, nemám „korunu na hlavě“, abych požadovala jen vedoucí pozice. Ale také chci vydělat tolik, abych pokryla základní potřeby – zaplatila nájem, nemusela se držet přísné diety a podobně.

Vystřídala jsem několik pracovních míst, ale všude se podmínky lišily od toho, co bylo slíbeno. Plat byl mnohem nižší, povinností mnohem více. Jaký má smysl pracovat tam, kde vyděláte tak málo, že vám na konci měsíce nezbudou peníze ani na cestu do práce?

Proto jsem se rozhodla pro krajní řešení – začala jsem hledat práci přes přátele a známé. Nikdy jsem to neměla ráda, protože se pak cítím být dlužníkem toho člověka. A pokud se něco pokazí, je těžší odejít, protože nechcete zklamat toho, kdo vám pomohl. Tak dlouho, jak to šlo, jsem se snažila vyřešit situaci sama, ale okolnosti mě donutily požádat o pomoc.

Obrátila jsem se na jednoho, druhého, a nakonec jsem oslovila svou kamarádku Evu. Studovaly jsme spolu na stejné fakultě a od té doby jsme si udržovaly přátelský vztah. Eva slíbila, že pomůže, a zařídila mi práci ve svém oddělení, která odpovídala mému vzdělání.

Eva se stala mou přímou nadřízenou a hned mě upozornila, že pro mě nebudou žádné výjimky, což jsem přijala. Neočekávala jsem žádné zvláštní zacházení. Už mi pomohla – za to jsem vděčná a nechtěla jsem ji zklamat. Navíc všichni v oddělení určitě věděli, že jsem tam díky známosti, takže jsem musela pracovat tak, aby nikdo nemohl říct ani slovo.

Eva byla jako vedoucí přísná, náročná a trochu impulzivní. Uměla zvýšit hlas, přejít k osobním útokům nebo říct něco nezdvořilého. To se netýkalo jen mě, ale všech podřízených. Jako zaměstnanec byla výborná, ale jako vedoucí – zde bylo mnoho diskutabilních momentů.

To bylo stále lepší než všechno, co jsem si našla sama. Proto jsem prostě dělala svou práci. Pravděpodobně bych si zvykla a všechno by bylo v pořádku, kdyby její šéfovské chování nepřekročilo hranice do našeho osobního vztahu. Ale překročilo.

Eva na mě začala křičet, přerušovat mě, rozkazovat, abych jí něco přinesla nebo udělala – a to přímo rozkazovat, ne prosit. A celkově začala se mnou mluvit z pozice nadřazenosti, často pronášela věty jako: „Co ty o tom víš?“, „Mlč!“ nebo „Teď mluvím já!“.

Nejdřív jsem to snášela, nechtěla jsem konflikt a doufala, že Eva se uklidní a budeme zase normálně komunikovat. Ale čas plynul a situace se nezlepšovala. Naopak – začala mi neustále připomínat, že mi pomohla najít práci, že jí musím být vděčná, a podobné věci.

Pohádaly jsme se, protože i když jsem trpělivá, nenechám se nikým ponižovat, a tady k tomu docházelo. Eva mě začala záměrně kritizovat za práci, aby mě „naučila mé místo“, jak sama říkala.

Jak moc mě to mrzelo, musela jsem odejít z práce. Přestože plat byl dobrý a kolektiv příjemný, nemohla jsem dál snášet takové chování šéfky a kamarádky – mám svou hrdost.

Když jsem odešla, Eva se na mě ještě víc naštvala. Neváhala – přijela ke mně domů a udělala scénu. Tvrdila, že na mě spoléhala, dala mi tu práci, a já jsem odešla, takže teď musí hledat nového člověka, zaškolit ho a ztrácet čas. Stěží jsem ji dostala z bytu.

Teď hledám novou práci a s Evou už nemluvím, stejně jako s několika známými, kteří uvěřili její verzi, že mi pomohla, a já ji „zradila“. Teď už vím jistě – nikdy víc nebudu propojovat práci s přátelstvím.