Na svatbě svého syna jsem vstala, abych pronesla přípitek, ale nevěsta mě přerušila a před všemi hosty řekla něco, po čem celý sál ztichl…

Na svatbu jsem se pečlivě připravovala. Vybrala jsem si nenápadné šaty, abych se nijak nevyčnívala. Dárek jsme s manželem dlouho probírali a nakonec jsme se rozhodli pro peníze, aby si mladí sami rozhodli, jak s nimi naloží. Na přípitek jsem se několikrát připravovala, odstranila jsem všechno zbytečné, a nechala jen slova podpory a přání trpělivosti.

Když bylo oznámeno, že slovo může převzít matka ženicha, nevstala jsem hned. Počkala jsem, až utichne hluk, až se všichni otočí. Usmála jsem se, podívala se na mladé. A právě v tom okamžiku se nevěsta ostře otočila ke mně a před všemi hosty pronesla slova, po kterých sál ztichl.

Řekla, že mám přestat předstírat, že se z té svatby radostím, a že všichni jasně vidí, jak ji od prvního dne nenávidím.

Sál ztuhl. Hudebníci zůstali stát s nástroji. Cítila jsem, jak mi do tváře stoupá horkost. Syn zbledl a chytil ji za ruku, ale ona pokračovala. Že jsem tři roky podkopávala jejich vztah. Že jsem ji nikdy nepřijala do rodiny. Že jsem schválně pokazila zkoušku svatebních šatů svými poznámkami. Že i dnes sedím s takovým obličejem, jako bych byla na pohřbu.

Skleničku jsem položila na stůl. Ruce se mi třásly. Chtěla jsem něco říct, ale v krku mi uvízl knedlík. Protože v zásadě měla pravdu.

Skutečně jsem tu svatbu nechtěla. Ne kvůli tomu, že by byla špatná dívka. Ale protože se můj syn, moje jediné dítě, oženil s ženou, která se za tři roky ani jednou nezeptala, jak se mám. Která k nám domů chodila jako do hotelu. Která při každé hádce s mým synem vyhrožovala, že odejde, a on ji hodiny přemlouval, aby se vrátila.

Viděla jsem, jak se mění. Jak přestává volat, aby ji nerozzlobil. Jak ruší rodinné večeře, protože ji bolí hlava. Jak se mi omlouvá za to, že jsem ho porodila a vychovala sama poté, co jeho otec odešel.

Ale mlčela jsem. Protože to byla jeho volba. Protože byl dospělý. Protože jsem nechtěla být tou tchyní, o které se vyprávějí strašidelné příběhy.

A v ten večer, když se na mě celý sál díval, prostě jsem vstala a odešla. Neřekla jsem ani slovo. Vzala jsem si kabelku, kabát z šatny a nasedla do taxíku. Syn volal sedmnáctkrát. Ani jednou jsem neodpověděla.

Už jsou to čtyři měsíce. Dvakrát za mnou přijel. Poprvé se omlouval za ni i za sebe. Podruhé jen seděl v kuchyni a plakal, říkal, že je unavený, že to není ten život, jaký chtěl. Objala jsem ho, jako když byl malý. A pochopila, že musí sám rozhodnout, co dál.

Teď se vídáme jednou týdně. Ona o tom neví. On mě prosí, abych jí to neříkala. A já opět mlčím, protože je to jeho život, jeho chyby, jeho lekce.

Řekněte mi ale: Měla jsem od začátku právo říci mu pravdu o tom, co vidím, nebo bylo mlčení jedinou správnou volbou pro matku?