Vrátil jsem se z jízdy o tři dny dříve, abych připravil překvapení pro manželku, ale v předsíni stály cizí boty a z kuchyně se ozýval smích…

Pracuji jako řidič kamionu už patnáct let. Jízdy trvají dva týdny, někdy i déle. Manželka si na to zvykla, jsme spolu dvanáct let. Děti nemáme — jsem často na cestách, ona je zdravotní sestra a má složitý rozvrh.

Poslední rok jsem si všiml — změnila se. Méně mi volala, když jsem byl na cestách. Dříve jsme každý večer volali klidně hodinu. Teď si píšeme krátké zprávy a telefonáty jsou vzácné. Říká — že je unavená, má hodně práce. Nevšímal jsem si toho. Myslel jsem — normální, každodenní rutina, únava. Důvěřoval jsem jí.

Včera jsem dokončil jízdu o tři dny dříve. Obvykle se vracím v sobotu, tentokrát to bylo ve středu. Rozhodl jsem se nezavolat a překvapit ji. Koupil jsem květiny, bonbóny a jel domů.

K domu jsem dorazil v šest večer. Před domem stál cizí vůz — černé drahé auto. Srdce mi pokleslo. Uklidňoval jsem se — možná si ho koupili sousedé.

Vyšel jsem nahoru, potichu otevřel dveře. V předsíni cizí mužské boty. Kožené, drahé. Krev mi ztuhla. Z kuchyně hlasy, smích. Jeden ženský — manželky, druhý mužský — neznámý. Povídají si klidně, něco probírají.

Bezhlučně jsem si svlékl bundu, prošel chodbou. Nahlédl do pootevřených dveří kuchyně. Manželka seděla u stolu, naproti muž kolem čtyřiceti. Oblek, kravata, upravený. Na stole čaj, sušenky. Povídají si, ona se usmívá.

Stál jsem bez dechu. Manželka něco zapisovala do notýsku, muž mluvil. Potom zvedla hlavu a řekla: «Tati, chápu. Dokumenty je třeba podepsat do pátku».

Tati. Svět se zastavil.

Rozrazil jsem dveře. Manželka vyskočila, zbledla. Muž vstal, podíval se klidně. Zeptal jsem se, kdo to je. Manželka přišla, vzala mě za ruku, hlas se jí třásl. Řekla — to je její otec.

Nechápal jsem. Říkala, že odešel, když jí byly tři roky. Že ho neviděla třicet let. Přikývla, oči plné slz. Vysvětlila — neviděla ho. Před měsícem ji našel. Napsal jí dopis do práce, požádal o schůzku.

Muž se představil, podal ruku. Já ji nepřijal. Zeptal jsem se manželky, proč neřekla. Skopla oči. Byl jsem na cestách, nechtěla mě tím zatěžovat po telefonu. Potom jsem znovu odjel. Rozhodla se počkat, nejdřív to vyřešit sama.

Otec vysvětlil. Odešel z rodiny, když dceři byly tři roky. Hledal ji třicet let, před půl rokem si najal detektiva. Našel dceru, napsal. Souhlasila s setkáním.

Posadil jsem se, pokoušel se to pochopit. Manželka pokračovala ve vyprávění. První setkání proběhlo před měsícem. Bála se, zlobila. Omluvil se, vyprávěl svůj příběh. Neodpustila mu hned, ale souhlasila s druhým setkáním. Viděli se několikrát. Vyprávěl o svém životě, ona o svém. Postupně ho začala chápat, přijímat. Neodpustila zcela, ale dala mu šanci.

Dnes přinesl dokumenty. Chce na ni přepsat byt po babičce. Říká — to je jen malá část toho, co dluží za třicet let. Poslouchal jsem, cítil jsem se jako idiot. Vtrhl jsem sem, myslel jsem na nejhorší. A ona se jen setkávala s otcem.

Zeptal jsem se, proč neřekla. Odpověděla — bála se mé reakce. Že řeknu, ať se s ním nestýká, že jednou odešel a odejde znovu. Chtěla si to sama urovnat.

Otec odešel po půl hodině. Zůstali jsme sami v kuchyni. Manželka plakala, omlouvala se. Říkala, že měla mluvit hned. Nechtěla nic skrývat, ale nevěděla jak. Objímal jsem ji. Chápal — měla právo se setkat bez mého souhlasu. To je její život, rozhodnutí. Ale bolelo mě, že mi nevěnovala důvěru.

Řekněte upřímně – měla to hned říct, nebo měla právo se s otcem vypořádat sama?