Tchyně mi kazila život všech 20 let manželství. Ve čtvrtek se bývalý manžel objevil na prahu s dokumenty a dopisem od ní. Sedla jsem si v kuchyni, začala číst, z toho, co mi psala, se mi podlomila kolena …

Tchyně mi zničila celý život v manželství s jejím synem. Nepřeháním — přesně dvacet let, od svatby až po rozvod.

Nevzala si mě na milost od prvního setkání. Syn přivedl domů dívku z obyčejné rodiny, bez kontaktů, bez peněz, bez správného vzdělání. Nesplňovala jsem její standardy.

První roky jednala obratně. Komplimenty s dvojakým významem — ach, jaké zajímavé šaty, odvážná volba pro tvoji postavu. Rady, o které nikdo nestál — možná, že bys měla navštěvovat kurzy šití a šití, když na normální oblečení nejsou peníze. Soustrastné pohledy k synovi — chudák chlapec, proč se s ní trápíš.

Manžel to neviděl. Nebo předstíral, že to nevidí. Říkal, že přeháním, že matka chce jen dobro, že musím být tolerantnější.

Když se narodily děti, bylo to horší. Přijížděla neohlášeně, kritizovala vše — jak krmím, jak obléknu, jak vychovávám. Před dětmi říkala, že babička naučí správně, když to maminka neumí.

Snášela jsem to. Kvůli manželovi, kvůli rodině, kvůli klidu v domě.

Do patnáctého roku manželství jsem se zlomila. Začaly hádky. Vyžadovala jsem, aby si manžel vybral — já nebo ona. Nemohl se rozhodnout. Rozporován mezi námi, trpěl, ale nic nezměnil.

Rozvedli jsme se, když dětem bylo sedmnáct a patnáct. Zůstaly se mnou. S otcem se stýkají, ale žijí u mě.

Po rozvodu jsem tchyni vymazala ze života. Neodpovídala na hovory, nepřicházela na rodinné oslavy, nepředávala vzkazy. Děti se s babičkou stýkaly samostatně, já jsem do toho nezasahovala.

Deset let ticha. Myslela jsem, že to tak bude vždycky.

Ve čtvrtek večer zazvonil zvonek. Na prahu stál bývalý manžel. Vypadal starší, vyzáblý. V rukách — složka s papíry.

Nevyzvala jsem ho dovnitř. Zeptala jsem se, co se stalo.

Řekl, že jeho matka je v nemocnici. Těžce nemocná, potřebuje naléhavou operaci. Účet je enormní — nemůže to sám zvládnout.

Mlčela jsem. Čekala, že požádá o peníze. Připravovala jsem se odmítnout.

Ale vytáhl z složky další list. Přeložený napůl, popsaný známým rukopisem. Podal mi ho.

Řekl, že matka prosila, aby ho předal. Že ho psala tři dny, několikrát přepisovala. Že ho nečetl — dopis je adresován mně.

Vzala jsem list. Rozložila ho.

Písmo bylo slabé, písmena se vlnila. Viditelně ho psal nemocný člověk.

První řádek: mé jméno. Ne «snacha», ne «manželka syna» — poprvé za třicet let napsala mé jméno.

Druhý řádek: žádost, abych přečetla do konce, a  nevyhodila.

Třetí řádek: slovo «promiň».

Zastavila jsem se. Přečetla znovu. Promiň.

Za třicet let známosti jsem od ní nikdy to slovo neslyšela.

Četla jsem dál. Psala, že byla ke mně nespravedlivá. Že žárlila na syna a nedokázala přijmout, že si vybral jinou ženu. Že veškerou zlost vybíjela na mě, protože to jinak neuměla.

Psala, že viděla, jak se snažím. Jak snáším její chování. Jak miluji jejího syna, navzdory všemu.

Psala, že rozvod — je její vina. Že zničila rodinu vlastního dítěte a že udělala své vnoučata nešťastnými.

Psala, že neprosí o peníze na operaci. Prosí jen o jedno — abych přišla. Jednou. Rozloučit se. Říct jí do očí všechno, co chci říct. Nebo jen být chvíli potichu vedle ní.

Chce odejít, vědoma si toho, že jsem ji slyšela a možná bych jí mohla odpustit.

Dočetla jsem do konce. Ruce se třásly. Písmena se rozmazávala — hned jsem si neuvědomila, že pláču.

Bývalý manžel stál na prahu a čekal.

Řekla jsem, že potřebuji čas k přemýšlení. Přikývl a odešel.

To bylo před třemi dny.

Dopis leží na kuchyňském stole. Četla jsem ho ještě asi desetkrát. Hledám úskok, skryté dno, manipulaci. Nenacházím.

Možná ji nemoc změnila. Možná strach. Možná to vždy cítila, ale neuměla to vyjádřit.

Nebo je to poslední manipulace. Způsob, jak mě přimět přijet, aby mi ještě jednou něco dokázala.

Dvacet let ponižování. Deset let ticha. Jeden dopis.

Dcera říká — nejezdi, nezaslouží si to. Syn říká — jeď, později toho budeš litovat. Bývalý manžel mlčí, čeká na mé rozhodnutí.

A já nevím.

Kdykoli sahám na telefon, abych jí zavolala do nemocnice, vzpomínám na její hlas. A po těle mi běhá mráz.

Ruce zase sklesle spouštím a pouštím tuto myšlenku.

Řekněte,  jeli byste? Odpustili byste za jeden dopis dvacet let bolestí? Nebo že existují věci, které nejdou vykoupit slovy — i když jsou tato slova napsána třesoucí se rukou na nemocničním lůžku?