Syn začal žádat o více kapesného a vracet se domů později než obvykle, a když jsem ho náhodou potkala v obchodním centru ve společnosti neznámých lidí, jedna jejich konverzace mě doslova zmrazila…
Můj syn byl vždy tichý. Nebyl vůdce ani rebel. Ve škole si držel odstup, přátel měl jen pár. Nikdy nežádal o drahé věci, nevyžadoval módní oblečení. Proto když začal častěji žádat o kapesné, nejprve jsem se radovala — znamenalo to, že roste a objevují se nové zájmy.
Pak se začaly měnit drobnosti. Přicházel domů později než obvykle, rychle jedl a zavíral se ve svém pokoji. Telefon z ruky nepouštěl a často chodil na balkon telefonovat. Kládla jsem mu otázky opatrně, abych ho nevyplašila. Odpovídal klidně, bez hrubosti, ale jako by měl předem připravené odpovědi.
Uvnitř mě neustále žila úzkost. Mateřský instinkt vás neopustí. Ale bála jsem se tlačit na něj a ztratit zbytky důvěry.
Ten den jsem šla do obchodního centra koupit dárek pro neteř. Když jsem procházela kolem kavárny v jídelní zóně, najednou jsem uviděla známou bundu. Byl to můj syn. Seděl se třemi muži. Byli o deset, možná i více let starší. Oblečení měli jednoduché, ale chovali se sebejistě a hlučně. Zastavila jsem se za sloupem a poslouchala, aniž bych věděla proč.
Jeden z nich řekl, že „je třeba kontrolovat místa opatrně“. Další se zeptal, „zda se nebojí“. A syn odpověděl, že už je zvyklý. Že prostě jezdí, vyzvedává a doručuje, „nic zvláštního“. Že za to platí hned v hotovosti.
Ve mně všechno zamrzlo.
Když se rozešli, přistoupila jsem k němu. Zbledl, jako by ho přistihli při trestném činu. Sedli jsme si na lavičku. Nejprve mlčel. Pak, s pohledem sklopeným, začal mluvit.
Řekl mi, že nejprve ho jen požádali, aby „předal balíček“. Pak — ukázal místo, kde je schovaný. Potom — zkontroloval, zda je všechno na místě. Tvrdil, že sám nic nezkouší, že „jen přenáší“. Že měl pocit, že to není opravdu nebezpečné. Že chtěl vydělat, aby se necítil hůře než ostatní.
Poslouchala jsem a sotva zadržovala slzy. Přede mnou sedělo mé dítě — zmatené, vystrašené, neuvědomující si, jak blízko k okraji stálo. Představovala jsem si, jak by to mohlo skončit. Policie. Soud. Vězení. A uvědomila jsem si — ještě trochu a mohla bych ho ztratit.
Dlouho jsme seděli v tichu. Poté jsem řekla, že peníze nedělají člověka dospělým. Že se o něj bojím. Že bych nepřežila, kdyby se mu něco stalo.
Ten večer jsme přijali rozhodnutí. Ukončil všechny kontakty. Sama jsem zavolala odborníkům, hledala pomoc, mluvila s ním každý den, i když to bylo těžké. Bylo to nejstrašnější období mého života.
Nyní děkuji osudu za to náhodné setkání v obchodním centru. Za to, že jsem slyšela tu konverzaci. Protože ještě trochu — a vše by mohlo být nevratné. Uvědomila jsem si, že někdy láska — to není důvěra a ticho, ale včas vyslovené „stop“.
A vy byste dokázali zasáhnout tvrdě, pokud byste chápali, že vaše dítě zašlo příliš daleko, i za cenu, že byste mohli zničit vztahy?
