Nejlepší kamarádka mě pozvala na večeři, abych se seznámila s jejím snoubencem, ale když se otevřely dveře a já uviděla jeho tvář, zatajil se mi dech…

Nejlepší kamarádka mi zavolala večer a téměř šeptem řekla, že mě chce seznámit se svým snoubencem. V jejím hlase bylo tolik štěstí, že jsem se nechtěně usmála. Dlouho jsem vybírala šaty, pekla dort, představovala si, jak budeme sedět v kuchyni a smát se. Ani ve snu mě nenapadlo, že tato večeře bude pro mě skutečnou zkouškou. Když se otevřely dveře a uviděla jsem jeho tvář, zatajil se mi dech uvědoměním, kdo to ve skutečnosti je…

S kamarádkou jsme byly přítelkyně více než polovinu života. Společně jsme se vdávaly, společně plakaly po rozvodech, společně pohřbívaly rodiče. Znala jsem všechny její obavy a slabosti. Dlouho byla sama a samota pro ni byla těžká. Říkala, že je unavená z toho být silná, že chce přijít domů a mít někoho, kdo ji bude čekat.

Když oznámila, že se vdává, upřímně jsem se za ni radovala. Chtěla jsem věřit, že osud ji konečně odměnil za všechny ty těžké roky. O něm mluvila opatrně, jako by se bála šťastí vyplašit. Říkala, že je klidný, starostlivý a že se s ním nebojí stárnout.

Šla jsem k ní s dortem v ruce a s hřejivým pocitem uvnitř. V hlavě se mi točily myšlenky: «Konečně. Aspoň někomu se to povedlo». Dveře se otevřely a kamarádka zářila. A za jejím ramenem stál muž.

Okamžitě jsem ho poznala. I když uplynula léta, i když zestárl, přibral a měl šediny na spáncích. Byl to člověk, se kterým jsem kdysi měla vztah, na který jsem se snažila zapomenout. Krátký, těžký příběh, který skončil ponížením a bolestí. Tehdy byl ženatý a uměl dobře lhát. Když se vše provalilo, prostě zmizel, nechal ve mně pocit, že mě využil a potom vymazal.

Pocítila jsem, jak se mi ochladily ruce. Srdce mi bilo někde v hrdle. I on mě poznal. Viděla jsem to na tom, jak na zlomek vteřiny jeho tvář zaváhala. Ale hned se vzpamatoval, usmál se, natáhl ruku, jako by nás nic nespojovalo. Kamarádka nic nepostřehla.

Posadili jsme se ke stolu. Drželi se za ruce, naléval jí čaj a starostlivě jí dával jídlo. Říkal správná slova, vtipkoval. Dívala jsem se na ně a cítila, jak mi uvnitř stoupá tíha. Věděla jsem, že tento člověk umí být právě takový — pokud se mu to vyplatí.

V jistém okamžiku kamarádka odešla do kuchyně a my zůstali sami. Podíval se na mě a tiše řekl, že mě nečekal. Nic jsem neodpověděla. V hlavě mi znělo jen: «Říct to nebo mlčet».

Odešla jsem od ní s těžkým srdcem. Celou noc jsem probděla, přehrávala si rozhovory, vzpomínala, jak jsem mu kdysi sama věřila. Bylo mi za kamarádku úzko. Bálo mě zničit její štěstí. Bálo mě pak se jí podívat do očí.

Za několik dní jsem k ní přišla a všechno jí řekla. Hlas se mi třásl, slova se mi pletla. Nejdřív se smála, pak plakala, pak mlčela. Řekla, že potřebuje čas.

Tato doba byla nejtěžší v našem přátelství. Téměř jsme se nevídaly. Obviňovala jsem se, pochybovala, ale chápala jsem, že jinak jsem nemohla.

Svatba se nekonala. Kamarádka řekla, že našla příliš mnoho shod a lží. Zůstaly jsme přítelkyně, i když mezi námi je teď tato bolest. Stále přemýšlím, zda jsem udělala správnou věc. Dokázali byste říct pravdu, s rizikem ztráty blízké osoby, nebo byste si zvolili mlčení?