Když mi syn řekl, že nejsem pozván na jeho narozeniny, mlčky jsem přikývl, sedl do auta a odjel. Doma jsem se rozhodl, že ho naučím lekci za takové chování ke mně…

Přijel jsem za synem na narozeniny s dortem a dárkem, který jsem koupil ještě měsíc před oslavou. Vystoupal jsem na třetí patro. Zazvonil jsem na dveře.

Otevřela mi snacha. Když mě uviděla, její tvář ztvrdla.

— Nečekali jsme vás.

— Já vím. Ale jsou to narozeniny mého syna.

Za jejími zády bylo slyšet hlasy, smích, hudbu. Oslava jela v plném proudu.

Objevil se syn. Uviděl mě. Zbledl.

— Tati… říkal jsem ti, že dnes je to v úzkém kruhu. Jen rodina manželky a pár přátel.

— Jsem tvůj otec, — řekl jsem tiše.

Odvrátil pohled.

Snacha mu položila ruku na rameno. Podíval se na ni, potom na mě.

— Promiň, tati. Opravdu to není vhodné. Nemohl bys přijet zítra?

Stál jsem na prahu s dortem v rukou a díval se, jak si můj syn vybírá mezi mnou a ní.

Vybral si.

— Chápu, — podal jsem mu dort. — Všechno nejlepší k narozeninám.

Otočil jsem se. Sestoupil po schodech. Sedl do auta a odjel.

Doma jsem otevřel notebook. Přihlásil se ke své pracovní poště. Napsal email firemnímu právníkovi. Krátký. Jasný.

Propustit syna. Od pondělí. Bez odstupného. Důvod — neodpovídající pracovní schopnosti.

Odeslal jsem. Zavřel notebook.

Tu firmu jsem založil před třiceti lety. Od nuly. Když synovi bylo dvacet pět, skákal mezi pracemi, a nikde se nemohl najít. Vzal jsem ho k sobě. Dal mu dobrou pozici — manažera pro rozvoj. Slušný plat, bonusy, sociální balíček.

Práci zvládal průměrně. Nestíhal termíny. Ztrácel klienty. Chodil do práce s kocovinou.

Ale přivíral jsem oči. Chránil ho před partnery. Byl to přece můj syn. Jediný.

Pět let jsem ho táhl na svých bedrech. Doufal, že dospěje. Že se stane odpovědnějším.

Pak se oženil. A bylo to ještě horší.

Snacha porodila dítě. Odešla na mateřskou. Syn si vzal hypotéku na větší byt. Úvěr na nové auto. Žili nad poměry.

Mlčel jsem. Pomáhal penězi, když požádali. Daval zálohy ve firmě.

A dnes mě nepustil na své narozeniny. Protože se tak rozhodla jeho žena.

V pondělí ráno právník poslal doklady o propuštění. Podepsal jsem. K obědu HR zaslalo synovi oznámení.

První telefonát přišel za hodinu. Nezvedl jsem ho.

Pak ještě jeden. A další. A další.

Sledoval jsem, jak se jméno syna zobrazuje na displeji. Jednou za druhou. Neodpovídal jsem.

K večeru jsem měl osmnáct zmeškaných. Od něj. Od snachy. Zase od něj.

Vypnul jsem si v telefonu zvuky.

Další den přijel do kanceláře. Ochranka ho nepustila — upozornil jsem je předem. Stál dole u vchodu a něco křičel. Sledoval jsem ho z okna na pátém patře.

Pak odešel.

Večer přišla dlouhá zpráva od snachy. Hysteričná, s chybami. Psala, že mají hypotéku, úvěry, dítěti jsou dva roky, je na mateřské. Jak budou žít? Proč jsem tak krutý?

Neodpověděl jsem.

O dva dny později snacha zavolala mé sestře. Plakala, prosila, aby na mě zapůsobila, vysvětlila, že můj syn lituje.

Sestra mi zavolala. Řekl jsem, že je to mé rozhodnutí. Nehodlala se hádat.

O týden později syn opět přijel do kanceláře. Tentokrát v klidu. Požádal ochranku, aby mi vzkázali, že chce mluvit. Jen pět minut.

Sestoupil jsem. Setkali jsme se ve vstupní hale v prvním patře.

Vypadal strašně. Neoholený. Sešlý. Šedivý.

— Tati, co to děláš? — Jeho hlas se třásl. — Nechtěl jsem tě urazit. Manželka prostě trvala na své, a já…

— Poslechl jsi, — dokončil jsem za něj.

Mlčel.

— Jsi dospělý muž, — řekl jsem klidně. — Je ti třicet dva let. Máš rodinu. Děláš rozhodnutí. Vybral sis pohodlí své ženy místo mě. To je tvá volba. Respektuji ji. Ale já jsem také udělal své rozhodnutí.

— Ale nemyslel jsem, že mě propustíš! Chápeš přece, že mám hypotéku, úvěry…

— Chápu. Ale máš vysokoškolské vzdělání. Pět let praxe. Najdeš si jinou práci.

— Tati, teď je trh složitý. Hledám už týden — nikdo mě nebere.

— Tak budeš hledat déle.

Chytil mě za ruku.

— Prosím. Omluvím se. Pozveme tě příště. Promluvím si s manželkou, vysvětlím jí…

Vyprostil jsem ruku.

— Není třeba, — řekl jsem tiše. — Žijte, jak jste se rozhodli. Beze mě.

Otočil jsem se a šel k výtahu. Neohlédl jsem se.

Uplynuly tři týdny.

Telefonáty ustaly. I zprávy.

Sestra mi řekla, že syn našel práci. V malé firmě. Plat na polovině toho, co měl u mě. Sotva to táhnou dohromady. Snacha nastoupila do práce dříve, než plánovala — dali dítě do jeslí.

Prodávají auto. Uvažují o tom, že se přestěhují z bytu a najdou si něco levnějšího.

Poslouchal jsem a nic necítil.

Nebo snad cítil?

Někdy se v noci probudím a přemýšlím: Co když jsem to přehnal? Byl jsem moc tvrdý? Je to přece můj syn. Můj jediný. Možná jsem mu měl odpustit?

Ale pak si vybavím jeho tvář u dveří. Vinnou. Slabou. Snacha ho drží za rameno. Dívá se na mě a říká: «Opravdu to není pohodlné».

Cítil jsem se nepříjemně.

A teď je to nepříjemné jemu.

Jednal jsem spravedlivě? Nebo je to pouze pomsta — krutá a malicherná? Mám právo trestat syna za to, že si vybral ženu? Nebo si za to může sám — zradil otce kvůli jejímu rozmaru? A vůbec, lze takový vztah obnovit? Nebo jsou věci, které trvale naruší vztah?