Tři roky jsem pracovala v jiné zemi, abych si mohla koupit byt, ale když jsem se vrátila domů, ukázalo se, že už tam na mě nikdo nečeká…

Tři roky jsem pracovala jako překladatelka v Bruselu, šetřila každý zbytečný cent a odříkala si vše. Kvůli nim. Kvůli manželovi a dceři. Kvůli tomu, abychom si konečně mohli koupit normální byt a nebydlet v garsonce na periferii. Kvůli tomu, aby Viktorie mohla chodit do dobré školy, jezdit k moři, nosit slušné oblečení.

Každý měsíc jsem posílala domů téměř celou svou výplatu. Nechala jsem si jen na jídlo a pronájem pokoje na předměstí — malý s výhledem na parkoviště. Volala jsem každý večer přes videohovor. Ptala se na úkoly, kamarády, jak se má.

Nejdřív Viktorie reagovala na mé telefonáty nadšeně. Bez přestávky povídala, ukazovala obrázky, vyprávěla o škole. Pak se začala odpovídat kratčeji. Jednoslovně. Normálně. Dobře. Ano, všechno je hotové. Manžel říkal, že to je puberta — je jí dvanáct, je normální, že se uzavírá.

Věřila jsem tomu.

Poslední půlrok mi kontrakt prodloužili s povýšením. Souhlasila jsem, i když jsem byla vyčerpaná. Ještě chviličku, říkala jsem si. Trochu víc — a vystačí to na třípokojový byt v dobré čtvrti. S vlastní pokojem pro Viktorii. S balkónem. Možná i s výhledem na park.

Včera jsem se vrátila domů.

Chtěla jsem je překvapit. Představovala jsem si, jakou budou mít radost. Jak mi dcerka skočí kolem krku, jak mě manžel zvedne a zatočí, jako ve filmu. Naschvál jsem neřekla, že přijedu. Koupila jsem dort na letišti a vzala taxík rovnou domů.

Klíče stále pasovaly do zámku. Opatrně jsem otevřela dveře a po špičkách prošla chodbou. Chtěla jsem zakřičet „Překvapení!“, ale strnula jsem.

Byli v kuchyni u snídaně. Manžel něco četl na telefonu, Viktorie jedla ovesnou kaši. Obyčejné ráno. Tiché, klidné.

Vkročila jsem do dveří, vydechla pozdrav, řekla, že jsem doma.

Podívali se na mě. Klidně. Téměř nezúčastněně. Jakoby viděli sousedku, která přišla pro sůl.

Manžel pokýval hlavou, řekl, že vypadám dobře, ale že musí do práce, promluvíme si později.

Stála jsem tam, držela krabici s dortem. Čekala. Čekala, že vyskočí, běží ke mně, obejmou mě.

Ale dcera se jen odvrátila a pokračovala v jídle. Manžel dopil kávu a připomenul, že spěchá.

Vrhla jsem se k dceři, pokusila se ji obejmout. Ohnula se, uhla, jako před cizími rukama. Vstala od stolu, zamumlala, že musí do školy, a odešla do svého pokoje.

Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně. Dort vypadl z rukou, spadl na podlahu. Krabice se otevřela, krém se rozetřel po linoleu.

Manžel se podíval na dort, na mě. Vzdychl, zopakoval, že si promluvíme večer, a odešel.

Celý den jsem strávila sama v bytě. Procházela jsem místnosti a dotýkala se věcí. Všechno bylo na svém místě, ale něco se změnilo. Na lednici visely dětské kresby — ne od dcery. Cizí. V obýváku stály fotky, které jsem neznala. Viktorie s nějakým mužem a ženou na atrakcích. Viktorie sfukuje svíčky na dortu — ale na těch narozeninách jsem nebyla.

V koupelně jsem našla cizí kartáček na zuby. Růžový, s třpytkami. Ne můj.

Večer se vrátil manžel pozdě. Posadil se naproti mně na pohovku, promnul si tvář rukama. Řekl, že neví, jak to vysvětlit, ale že si odvykli.

Ovykli.

Říkal, že jsem odjela, když bylo Viktorii devět, a teď je jí dvanáct. Tři roky jejího života uběhly beze mě. Tři roky.

Snažila jsem se protestovat — přece jsem pracovala pro ně, pro byt. Pokyvoval hlavou, říkal, že ví, že je vděčný. Ale já tu nebyla. A Lena byla.

Lena.

Jméno viselo ve vzduchu, těžké a ostré.

Manžel vyprávěl, aniž by se na mě podíval. Kolega, seznámili se před rokem a půl. Pomáhala s Viktorií — vyzvedávala ji ze školy, vařila obědy, chodila na třídní schůzky. Prostě byla nablízku.

Zeptala jsem se přímo — podvedl mě.

Na chvíli zmlkl. Řekl, že ano, ale ne tak, jak si myslím. Neplánoval to. Prostě se to stalo. Vyplnila prázdnotu. Tu prázdnotu, kterou jsem zanechala já.

Křičela jsem, že jsem pracovala, posílala všechny peníze, volala každý den.

Hořce se usmál. Ano, říkal, peníze jsi posílala. Ale Lena o víkendech pekla Viktorii palačinky. Seděla s ní v noci, když měla horečku. Chodila na školní koncerty, na kterých jsi chyběla.

Viktorie jí říká teta Lena, řekl tiše. Miluje ji. Více než… Zastavil se.

Více než mě, dokončila jsem za něj.

On mlčel. A pak vyslovil něco, co všechno definitivně zlomilo. Řekl, že chce rozvod. Že je mu to líto, ale nelze vrátit to, co už není. Že jsem odjela před třemi lety, naučili se žít beze mě, a teď už mě nepotřebují.

Nepotřebují.

Slova udeřila jako facka.

Vstala jsem a šla k doupěti dcery. Otevřela jsem dveře. Viktorie ležela na posteli, s nasazenými sluchátky, sledovala telefon.

Osvojila jsem si ji. Vytáhla jedno sluchátko, pohlédla na mě lhostejně.

Řekla jsem jí, že jsem její matka, že ji miluji, že jsem pracovala pro ni. Aby měla vše.

Odpověděla chladně, že má vše už nyní. Že se o ni stará teta Lena. A že jsem jen posílala peníze.

Snažila jsem se vysvětlit, že jsem tu nemohla být, že jsem musela pracovat.

Dcera pokrčila rameny. Řekla, že tedy mám pracovat dál. Že už na mě zvyklí.

Stála jsem ve dveřích a dívala se na ni. Na svou dceru, kterou jsem porodila, nosila na rukou, učila chodit. Která se na mě teď dívala, jako na cizí.

Nyní sedím v hotelovém pokoji. Pronajala jsem si ho na týden — v bytě zůstat nemohu. Zítra schůzka s advokátem ohledně rozvodu.

Na stole leží výpis z banky. Sto osmdesát tisíc euro. Peníze, které jsem vydělala za tři roky. Téměř stačí na ten třípokojový byt s balkónem.

Nikdo tam ale už nebude žít.

Otevírám telefon. V chatu s dcerou poslední zpráva ode mě — stará dva měsíce. Chybíš mi, miláčku. Brzy se uvidíme. Neodpověděla.

Ve vedlejším pokoji se někdo směje. Dětský hlas. Šťastný.

Dívám se z okna a přemýšlím: šlo to udělat jinak? Odmítnout kontrakt, zůstat doma, žít nuzně, ale být nablízku? Nebo jsem měla pravdu — nejprve peníze, potom vše ostatní?

Ale pokud jsem měla pravdu, proč mám nyní peníze, ale ne rodinu?

Co byste udělali na mém místě? Lze odpustit těm, kdo tě vyměnili za jinou osobu, zatímco jsi pro ně vydělávala budoucnost?