Dala jsem tchyni do úschovy maminčiny zlaté šperky, vše, co mi po ní zůstalo. A po roce, když jsem je požádala zpátky, tchyně ukázala prázdné krabičky a řekla: “Neboj se, miláčku, koupila jsem ti…”
Maminka odešla před třemi lety. Rakovina. Rychle. Z celého dědictví mi zůstaly jen její šperky — tenký zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru ptáčka, prsten s malým safírem a náušnice pecky. Ne Cartier, samozřejmě. Ale pokaždé, když jsem si ten řetízek nasadila, cítila jsem maminčino teplo na krku.
Tchyně navrhla, že vše uloží u sebe. Říkala, že ve svém pokoji má sejf, bezpečný, a my jsme v podnájmu, čili může se cokoliv stát. Zdálo se to rozumné. Ona obecně umí znít rozumně. Pečlivě jsem vše složila do sametových krabiček a předala jí je. Přikývla, řekla „neboj se“ a odložila je do skříně.
Rok uběhl nepozorovaně. Práce, život, problémy. Pak jsem měla jubileum — čtyřicet let. Zatoužila jsem si nasadit maminčin řetízek. Zavolala jsem tchyni, požádala o jeho navrácení. Zdráhala se, pak řekla: „Přijeď v sobotu“.
Přijela jsem. Srdce mi tluče nějak znepokojeně. Říkám si, že je to hloupost. Určitě vše uchovala. Tchyně mě zavedla do ložnice, otevřela skříň a vytáhla známou šperkovnici. Už jsem se usmívala, natahovala ruce.
Otevřela víko. Prázdné krabičky. Jen tři prázdné krabičky na sametu.
Žádné okamžité pochopení. Dívám se do té prázdnoty a nedokážu si uvědomit. Kde? Jak?
A ona se usmála. Tak zvláštně se usmála — koutky úst, ale bez očí. A řekla: „Nebuď tak vystrašená. Koupila jsem ti novou sadu k jubileu — moderní, krásnou. Maminčina staromódnost už stejně není v módě“.
Vytáhla krabičku z klenotnictví. Zářivý set — řetěz je silnější, přívěsek ve tvaru srdce, náušnice ve tvaru kapky. Asi drahé. Moderní. Chladné.
Nemohla jsem dýchat. Zeptala jsem se: „Kde jsou maminčiny věci?“ Hlas cizí, tichý.
Pokrčila rameny: „Prodala jsem je. Mimochodem, dostala jsem za ně dobrou cenu. Ty peníze mi umožnily koupit ti slušný dárek. Přeci nechceš chodit s muzejními exponáty?“
Ptáček na řetízku. Maminka ho nosila dvacet let. Hladila ho prstem, když byla nervózní. Pamatuji, jak ten ptáček zářil na jejím krku, když mě ukládala ke spánku. Pamatuji si, jak si večer sundávala náušnice, pokládala je na noční stolek a já usínala při tom tichém zvuku kovu o dřevo.
A tchyně to všechno prodala. Bez ptaní. Bez práva. Prodala je a koupila nové. Jako kdyby byla paměť zaměnitelná za nový mobilní telefon, za modernější model.
Vzala jsem tu krabičku. Poděkovala. Odejdu. Doma jsem ten set nosila jen jednou — na oněch čtyřicet let. Manžel řekl, že to bylo hezké. Nezaznamenal, že jsem celý večer plakala.
Od té doby leží ta krabička v šuplíku. Nemohu ji vyhodit — přece jen je to drahé. Nemohu ji nosit — dusí mě.
A maminčin ptáček je někde na cizím krku. Možná ho někdo přetavil. Možná má někdo jiné náušnice. Nevím.
Řekněte mi upřímně: Měla k tomu právo? Může se cizí paměť prodávat, pokud si myslíte, že kupujete něco lepšího?
