Dva roky jsem odkládala peníze z důchodu, abych pomohla dceři koupit byt, a když jsem jí předala obálku, zadala otázku, kterou nemohu zapomenout…

Před dvěma lety dcera řekla, že spoří na byt. Že potřebuje počáteční vklad, ale peněz nemá dost. Nabídla jsem, že pomohu. Ona se zaradovala.

Jsem v důchodu. Malém. Stačí na život, ale bez přepychu. Rozhodla jsem se odkládat trochu každý měsíc. Pro dceru. Abych pomohla.

Začala jsem počítat. Nakupovala jsem slevněné potraviny. Oblečení jsem nekupovala vůbec. Nosila jsem staré. Do kavárny jsem nechodila. Když mě kamarádky zvaly — odmítala jsem. Říkala jsem, že jsem zaneprázdněná, že nemám náladu. Nepřiznávala jsem, že šetřím každou korunu.

Topení jsem nastavila na minimum. Seděla jsem doma ve vlněném svetru. Světlo jsem vypínala všude, kde to šlo. Na televizi jsem koukala méně — šetřila jsem elektřinou. Jízdenky jsem počítala — kde se dalo jít pěšky, šla jsem pěšky.

Chtěla jsem si koupit nové boty — staré se úplně opotřebovaly. Podívala jsem se na ceny, odložila to. Rozhodla jsem, že staré ještě poslouží. Opravila jsem podrážku, nosila je dál.

Měla jsem narozeniny. Chtěla jsem si upéct dort. Ale spočítala jsem si suroviny — bylo to drahé. Neudělala jsem to. Stačil mi čaj.

Každý měsíc jsem odkládala trochu. Skládala do obálky. Schovávala. Pravidelně počítala. Radovala se, že částka roste.

Dcera volala zřídka. Ptala se, jak se mám. Říkala jsem, že dobře. Neříkala jsem jí, že na všem šetřím. Nechtěla jsem, aby se cítila provinile. Bylo to pro ni. Pro její budoucnost.

Uplynuly dva roky. Našetřila jsem částku. Nepředstavitelnou. Ale pro mě významnou. Každá bankovka v té obálce znamenala něčeho se vzdát. Nového oblečení. Zábavy. Pohodlí.

Zavolala jsem dceři. Řekla jsem, že se chci sejít a předat peníze. Ona se zaradovala. Domluvila si čas.

Přijela jsem k ní. Otevřela dveře, pozvala mě dál. Její manžel seděl na pohovce. Posadila jsem se naproti. Vytáhla obálku z kabelky.

Podala jsem ji dceři. Ruce se mi lehce třásly. Z nervozity. A z radosti, že můžu pomoci.

Vzala obálku. Otevřela ji. Rychle spočítala bankovky očima. Její tvář se změnila. Neradovala se. Usmála se.

Podívala se na mě. Pak na manžela. Potom zase na mě.

“Mami, myslíš to vážně? To je všechno?”

Hlas nebyl vděčný. Byl překvapený. Zklamaný.

Seděla jsem potichu. Takovou reakci jsem nečekala.

Pokračovala: “Myslela jsem, že jsi našetřila aspoň normální částku. A tohle… co s tím máme udělat?”

Podívala se na manžela. Ten pokrčil rameny.

Hodila obálku na stůl. Lhostejně.

Dívala jsem se na tu obálku. Dva roky mého života. Tisíce vzdání se něčeho. Zima v bytě. Ošlapané boty. Zmeškané schůzky s kamarádkami. Čaj místo dortu na narozeniny.

To všechno leželo na stole. Lhostejně hozené. Nedostatečné.

Vstala jsem. Vzala obálku zpátky. Vložila do kabelky.

Dcera se divila: “Co to děláš?”

Odpověděla jsem klidně: “Asi je to pro tebe málo. Nechám si to.”

Pokoušela se oponovat. Říkala, že to špatně pochopila, že samozřejmě je vděčná.

Ale slovo děkuji nevyslovila. Ani jednou.

Odešla jsem s tou obálkou. Přišla domů. Posadila se v kuchyni. Položila obálku před sebe. Dlouho se na ni dívala.

Dva roky šetření. Pro člověka, kterému na tom nezáleží. Kterému je to málo. Který ani neřekl děkuji.

Dcera potom volala. Několikrát. Nepřijímala jsem hovory. Psala zprávy — nereagovala jsem.

Nevím, co s těmi penězi teď dělat. Leží tam. Připomínají.

Řekněte, zachovala jsem se správně, když jsem si peníze vzala zpět? Nebo jsem je měla dát i přes tu reakci? A jak odpustit dospělému dítěti to, že si neváží obětí rodičů a považuje je za nedostatečné?