Připravovala jsem se na své šedesátiny jako na oslavu, ale syn z toho udělal den, na který nikdy nezapomenu…

Mému synovi je třicet pět let. Je to mé jediné dítě. Vychovala jsem ho sama po rozvodu s manželem. Manžel s námi nebyl od doby, kdy bylo synovi pět let. Pracovala jsem na dvou místech. Dala jsem mu všechno. Oblečení, vzdělání, kroužky. Vstoupil na dobrou univerzitu, získal vzdělání, našel si práci. Oženil se před třemi lety. Bydlí zvlášť se svou manželkou.

Poslední rok jsme se viděli jen zřídka. Jednou za měsíc ke mně přijel na půl hodiny. Říkal, že má práci, povinnosti, že nemá čas. Chápala jsem to. Mladá rodina, mají své starosti.

Na mé šedesátiny mi zavolal týden předem. Řekl, že mě chce pozvat na večeři do restaurace. Byla jsem nadšená. Už dlouho jsem si přála strávit s ním večer normálně. Povídat si, zjistit, jak se mu daří.

Připravovala jsem se na setkání celý týden. Koupila jsem si nové šaty. Šla jsem do salonu, udělala si účes a manikúru. Chtěla jsem vypadat dobře. Je to přece můj den narozenin, můj syn mě zve do restaurace.

Přišla jsem do restaurace v určený čas. Už seděl u stolu. Vstal, popřál mi, objal mě. Sedli jsme si. Číšník přinesl jídelní lístek. Objednali jsme si jídlo.

Rozhovor byl napjatý. Ptala jsem se na práci, na manželku, na plány. Odpovídal stručně. Často se díval do telefonu. Snažila jsem se to ignorovat. Vyprávěla jsem o svých záležitostech, o sousedech, o rekonstrukci bytu.

Přinesli hlavní chod. Jedli jsme mlčky. Cítila jsem, že něco není v pořádku. Byl napjatý, zasmušilý. Několikrát začal něco říkat a zase zmlkl.

Když přinesli dezert, odložil vidličku. Podíval se na mě vážně. Řekl, že musíme vést důležitý rozhovor. Začala jsem být opatrná.

Vytáhl z vnitřní kapsy saka bílou obálku. Položil ji přede mě na stůl. Řekl, že je mu to líto, ale musím si přečíst, co mi přinesl. Že nevěděl, jak to říct jinak.

Vzala jsem obálku. Otevřela jsem ji. Uvnitř byl dokument. Několik stránek. Přečetla jsem první řádek. Závěť. Moje závěť. Tu, kterou jsem sepsala před pěti lety.

Nerozuměla jsem, proč mi ji ukazuje. Podívala jsem se na něj tázavě. Požádal, abych četla dál.

Četla jsem. V závěti jsem mu nechávala byt. Svůj jednopokojový byt, kde jsem žila třicet let. Jediné, co mám. Bylo napsáno, že byt přejde na něj po mé smrti.

Dočetla jsem do konce. Podívala jsem se na syna. Zeptala se, proč mi to přinesl. Odpověděl, že o tom musíme mluvit.

Řekl, že s manželkou chtějí koupit větší byt. Že je teď stísněný v jednopokojovém nájemním bytě. Že budou mít brzy děti, potřebují více místa. Že peníze na první splátku jim chybí.

Pak vysvětlil. Že můj byt má slušnou hodnotu. Že pokud jej nyní přepíšu na něj, může si vzít půjčku na základě jeho zástavy. Získat peníze na nový byt. A já budu moct dál žít v tomto bytě, dokud budu naživu. Jen bude už na jeho jméno.

Seděla jsem, poslouchala. Pokračoval. Říkal, že to je pro všechny výhodné. Že byt mu stejně jednou připadne. Proč to neudělat teď, když potřebuje peníze. Že nic neztratím, budu dál žít tady.

Zeptala jsem se, co se stane, když bude mít problémy s půjčkou. Odpověděl, že problémy nebudou. Že všechno spočítal. Že banka schválila žádost. Stačí jen převedení bytu.

Zeptala jsem se, co když bude chtít byt prodat. Řekl, že nebudu chtít. Že je to můj byt, že tam žiji. Že ho jen použije jako zástavu.

Položila jsem dokument zpět do obálky. Řekla jsem, že o tom musím přemýšlet. Přikývl. Řekl, že to chápe, že je to vážné rozhodnutí. Ale požádal, abych to neprotahovala. Byt, který si vyhlédli, může přejít k jiným kupcům.

Večeře skončila rychle. Zaplatil účet. Vyprovodil mě k taxíku. Dal mi pusu na tvář. Požádal, abych zavolala, až se rozhodnu.

Už je to týden. Volá každý den. Ptá se, jestli jsem se rozhodla. Říká, že byt může odejít. Že potřebuje odpověď rychle. Sedím ve svém jednopokojovém bytě. V tom, který jsem koupila před třiceti lety. Pracovala na dvou místech, abych splatila hypotéku. Vychovala v něm syna. Vložila do něj celý svůj život. A on chce vzít ho pod zástavou. Slibuje, že nic neztratím. Ale už jsem ztratila. Ztratila jsem iluzi, že mě můj syn pozval na večeři jen proto, že mě má rád.

Řekněte mi, jsem sobec, když odmítnu? Nebo syn není v právu žádat o jediný domov od matky? A lze důvěřovat slibu, že se nic nestane, když chápete, že pro něj je to jen aktivum, a pro vás — celý život?